„Ahoj, babí,” říkám a všímám si její červené čepice.
„No ne, zase máš na hlavě tu zimní čepici? Jsi doma a je už duben, proč?”
Babička se na mě vyjeveně dívá.
„Aby mi moje vlasy nepřekážely vařit a uklízet,” odpověděla.
To je chytré, že? Čekala jsem podivnější odpověď, ale byly to prostě vlasy.
„Babičko, proč máš ten krásný pletený ubrousek na starém magnetofonu? Vždyť ho už ani nezapínáš.”
„To je odpověď,” řekla. „Už ho nepoužívám, proto nechci, aby byl celý od prachu.”
Ochrana proti prachu? To je ale nuda! Myslela jsem si, že to je nějaký tajný rituál každé babičky, pomocí kterého mohou komunikovat s vesmírem.
„No a co je tohle?!” ukazuji na obrovskou skleněnou nádobu s hromadou něčeho bílého. „To je nějaká neprozkoumaná látka? To je od mimozemšťanů?”
Babička to dala na stůl.
„To je cukr, zlato! Mám moc ráda cukr. A tohle je už druhá sklenice za pár měsíců. Pojďme pít čaj!”
Není to divné, není to nepochopitelné. To je prostě moje milá babička, která žije podle svých pravidel a užívá si to.
