18. ledna 2018

Chvála nezvaného hosta - napsala Ljuba Žáčková Axmannová

Nastěhovala jsem se s přítelem do půldomku se studnou a kadibudkou, se dvěma postelemi, stolem, dvěma židlemi a skříní. Moje malé děti bývaly s námi podle toho, jak samy chtěly. Zahrádka byla hezká a bylo léto. Co víc si přát?
Jednoho dne ráno ohlásila matka přítele svoji odpolední návštěvu.
Drobná, jemná ve tváři, upravená, milá paní, která ve volném čase malovala květinová zátiší, se rozhodla podívat, kam její čtyřicetiletý svobodný syn dal oči i tělo. Věděla jsem, že Pavel k ní vzhlíží.

Zametla jsem chodníček od domku k brance, do kadibudky přidala roličku papíru, víc uklízet nebylo co. A v tom byla potíž. Nebylo co a jak připravit kvůli návštěvě. Nedostatečnost všeho mě bila do očí i po hlavě. A přiběhly děti. Cákaly po sobě dešťovkou ze sudu a na zemi si dělaly blátíčko. Naplno jsem zoufala, sebeúcta tatam, konec vztahu za tu ostudu před očima.
Až! Přišel nápad! Rychle jsem se převlékla do nehezkých šatů, ušpinila se trochu blátem, na dětech ho rozmazala i tam, kam se samo nedostalo, do špinavých ruček jim vložila chleby s máslem, rozcuchala je, usadila se s nimi na obrubníku cestičky přesvědčená, že horší to být nemůže a dělala jsem z blátivé vody čáry na cestičce z plochých kamenů, když přijeli. Pavel maminku přivezl a já byla klidná: nezaskočí mě nic, co bych nevěděla.
Maminka byla milá, holkám přivezla nějaké dobrůtky, nad ničím se nepozastavila, jen pochválila růžičky a zalévání dešťovou vodou. Vypila sklenici vody se šťávou, řekla si o chleba s máslem, prý dostala chuť, jak viděla jíst děti. Pozorně jsem sledovala, ale ani po očku mě nehodnotila. Nepobyla dlouho. Pozvala mě na návštěvu příští týden, a že by bylo milé přijít i s dětmi. A odjela.
Než se Pavel vrátil, dala jsem nás všechny do pořádku po tom boji. Boji lítém v mojí hlavě. Dodnes živá vzpomínka. S přítelem, co má skvělou maminku, jsme se časem rozešli. Samozřejmě pro něco docela jiného.

Žádné komentáře:

Okomentovat