23. června 2019

Případ - napsala Jindřiška Jonešová

Pan Novák nahlížel přes plot a zadržoval napětím dech. Byl chladný jarní večer, ale on zimu vůbec nevnímal. Právě totiž odhalil strašlivý zločin. A ví o tom pouze on… Jako vždycky bude muset zakročit a zachránit situaci.
„Neuvěřitelné! To je tedy případ,“ brumlal si spokojeně pod vousy.
Na policejní stanici už nebyl celý měsíc, snad ho strážník Kos tentokrát bude brát vážněji. Ale to, co objevil, bylo přece velmi vážné, musí ho tedy vyslechnout! Novák byl starý a velmi zvědavý muž a myslel si, že díky němu a jeho bystré mysli a pohotovým zákrokům poklesla kriminalita v jeho městě nejmíň o polovinu.

S oblibou říkal „moje město“, protože měl pocit, že kdyby byl svět spravedlivý, byl by se stal šerifem v nějakém americkém městě prolezlém mafií a zločinem, a nebyl by pouhým penzionovaným páprdou v něčem, co bylo jen o něco víc než vesnice. Takhle mu nezbylo, než se smířit se svým osudem, a na vlastní pěst statečně chránit zdejší lidi před zločinem. Policie totiž podle jeho názoru nestála za nic. Pokud se stala jakákoli nepříjemnost, hned zahajoval pátrání a následné pronásledování zločinců, což v jeho věku rozhodně nebyla jednoduchá věc. Své domněle vyřešené případy pak hlásil na místní policejní stanici obvykle strážníku Kosovi. Nikdy ovšem nedosáhl jiného výsledku, než že si na něj všichni obyvatelé stěžovali za rušení klidu.
Bylo mu už kolem osmdesátky, a tak po náročném dni, kdy potíral zločin a stíhal kriminální živly z celého okolí, nejraději sedával doma u televize, pil pivo a sledoval pochybné krimi seriály, které mu měly zbystřit jeho dedukční schopnosti.
Včera ale své pohodlné křeslo vyměnil za studenou ulici. Vracel se totiž ze své odpolední procházky později než obvykle a zrovna se šoural kolem domku, kde bydleli Červenkovi, když z jejich okna zaslechl hádku. Okamžitě si nenápadně stoupl pod okno a v duchu se radoval, že se dnes aspoň něco zajímavého stane.
Vysoký hlas ječel: „To je naposledy, slyšíš! Už moje peníze nebudeš takhle zbytečně vyhazovat!“
Druhý hlas odpovídal: „Vyhazovat? A tvoje peníze?! Za prvé, tohle není vyhazování peněz, a za druhé, jsou hlavně moje!“
„To tedy je vyhazování peněz, vždyť je to úplná zbytečnost! A slouží ti to jenom k tomu, abys zase chlastal! A jsou to hlavně moje peníze, poslední dobou toho vydělám víc než ty.“
„To tedy ne. A já mám navíc právo trochu se napít po náročném dni!“
Druhý hlas začal zas něco ječet a dokonce třísklo sklo. Prvotřídní manželská hádka.
Pan Novák sebou trhl a pak se chtěl vysoukat na špičky a pohlédnout do okna, když náhle uslyšel přijíždějící auto. Odtáhl se od okna a dělal jako by nic, dokud nepřejelo. Hádka se pak k jeho zklamání přesunula do vzdálenější části domu a Novák, který přišel o zábavu, se začal šourat domů.
Celý večer však o hádce přemýšlel tak zarputile, že si dokonce zapomněl pustit i svůj oblíbený seriál na Prima Krimi. O jakých penězích to mluvili? A co to roztříštěné sklo? Červenkovi byli většinou spořádaní a tiší, i když je pravda, že Červenka trávil spoustu času v hospodě. Paní Červenkové už zjevně došly nervy. Tahle hádka by mohla vypadat na nějaký malý případ pro něj. „Že by domácí násilí, nebo dokonce pokus o vraždu?“ mumlal si spokojeně důchodce a už plánoval, jak všechno vyřeší a zabrání neštěstí. Ale až zítra, začíná být po dnešku nějak unavený.
Celý další den netrpělivě vyčkával, až pan Červenka skončí v práci, a večer vyrazil k jejich domu znovu.
Nyní tedy stál na špičkách a zíral přes plot vytřeštěnýma očima. Už se začalo smrákat a shrbený a nadávající Červenka cosi kopal na zahradě. „Musím to stihnout teď, nebo mě už nikdy nenechá na pokoji,“ mručel při své práci a s funěním odhazoval lopaty hlíny.
Novákovi lezly oči z důlků a postupně dospěl k závěru. Nikde neviděl Červenkovou… a její manžel teď kope v rohu zahrady díru do země, i když už je pozdě večer. Je to tak zjevné, že tentokrát se určitě nemýlí! Je jediným svědkem vraždy. Trochu ho to zaskočilo, přeci jen byl zvyklý na méně závažné věci. Ta včerejší hádka ohledně peněz a pití, to bude ono, motiv pachatele tedy má. Srdce mu bušilo tak, až se bál, že dostane infarkt. „Nesmím otálet! Vzhůru za strážníkem Kosem!“ řekl si a vyrazil nejrychleji, jak mohl, k policejní stanici.
Strážník Kos ho přivítal slovy: „Tak co máte tentokrát, pane Novák? Víte, že už je pozdě večer? Měl byste být doma v teple a dívat se na televizi nebo tak něco…“ přitom se unaveně zadíval na hodiny a pak na rozčileného staříka před sebou. Ten na něj vychrlil všechno, co včera a dnes viděl.
„Je to vražda, určitě! Paní Červenková nikde nebyla, a ona přece tráví všechny večery doma, když není víkend!“ horlil Novák a nutil strážníka, ať na místo činu urychleně pošle hlídku. Srdce mu bušilo čím dál rychleji a začalo se mu špatně dýchat.
„No tak, pane Novák, uklidněte se a posaďte se,“ chlácholil ho Kos s obavou o staříkovo zdraví. Ta obava se za chvíli vyplnila.
Staříka odvezla sanitka s infarktem. Z nemocnice ho po několika týdnech poslali rovnou do lázní, i když se mohl pominout a chtěl pokračovat v pátrání. Chtěl dokončit ten případ! Nevěřil Kosovi, který za ním přišel a sdělil mu, že paní Červenková je v pořádku, že to byla jen obyčejná hádka a ona prý odjela ke své sestře a rozhodla se tam nějakou dobu zůstat.
„To je lež!“ křičel Novák, „podívejte se na zahradu, je tam určitě zakopané tělo, sám jsem to viděl na vlastní oči!“ Žádné rozumné argumenty ho nepřesvědčily a celou svou léčbu byl nervózní.
Jakmile se mohl vrátit domů, ihned zamířil k Červenkům, na místo činu. Byl odhodlán pana Červenku osobně konfrontovat a donutit k přiznání a proslavit se tím po celém městě, možná dokonce i okrese. Už se viděl, jak přebírá čestné ocenění od starosty a směje se do obličeje tomu neschopnému strážníku Kosovi, když tu náhle dostal málem další infarkt. Na zahradní lavičce totiž poklidně seděla paní Červenková a užívala si hezkého večera. Novák nebyl schopen slova a jen stál u plotu a kulil na ní oči.
Paní Červenková si ho všimla a laskavě se na něj usmála: „Dobrý den, tak už jste v pořádku? Slyšela jsem, že jste měl infarkt! A strážník Kos říkal, že jste měl o mě dokonce starost… “ šveholila nadšeně, jako by jí to lichotilo, „ale pane Novák, Alfréd je sice občas hrubý, ale vražda! To snad ještě ne…“ zasmála se a pak začala monolog o počasí.
Stařík mlčel a zíral na nový krb s grilem, který stál v rohu zahrady. Paní Červenková sledovala jeho pohled a kysele se usmála. „Nojo, to je hovadina, co? Jakoby Alfréd neměl problémy s penězi, teď si ještě pořídil tohle a celé jaro u toho proseděl a propil litry piva. Musela jsem odjet na pár týdnů k sestře, daleko od něj, jak mě naštval! Zakázala jsem mu to postavit, chtěla jsem, aby ten krb vrátil, ale ten nemožný paličák si nedal říct a postavil ho, zatímco jsem byla pryč. Pohádali jsme se kvůli tomu teda pěkně. Ach jo, vy chlapi jste prostě strašně paličatí.“

Žádné komentáře:

Okomentovat