27. dubna 2019

Cesta autem - napsala Jindřiška Jonešová

Garp seděl v kufru auta a vůbec se mu to nelíbilo. Bylo tu málo místa a jazyk měl vyplazený, jak mu bylo horko. Nesnášel cesty autem. Jako velký černý pes na ně nebyl uzpůsobený a bylo mu vždy vedro.
Byl ale zvyklý, že na konci čekala nějaká pořádná procházka po místech, která neznal a mohl je tedy prozkoumávat. Tisíce nových vůní a věcí! Byl proto ochotný cestu přetrpět a dokonce se i velmi snažil a většinou dokázal nepozvracet vnitřek kufru.
Otočil se na své lidi a zafuněl do ucha své paničce sedící na zadním sedadle. Z kufru auta na ní dobře viděl, protože oddělující přepážka byla odstraněna (jinak by se do auta ani nevešel). Hlavou tedy mohl koukat z okének ven nebo na své lidi.
„Jsi šikovný pes Garpe! Pěkně to vydrž, už jen kousek. A na konci tě čeká pořádná procházka za odměnu, že jsi to vydržel.“ řekla panička a podrbala ho na krku. Snažila se přitom ignorovat zápach z jeho tlamy.
Trochu se tedy uvolnil a s vyplazeným jazykem koukal dál z bočního okénka, které, ačkoli bylo otevřené, poskytovalo jen slabé závany chladného vzduchu. Sledoval míhající se šmouhy domů, stromů, lidí a psů. Cítil spoustu vůní, některé lákavé (když projížděli kolem parku nebo obchodů s jídlem), jiné odporné (výfukové plyny okolojedoucích aut nebo zpocené cyklisty), a další úplně nové a neznámé. Přemýšlel, kdy už konečně u nějakého parku auto zastaví.
Náhle a nečekaně se mu však do čenichu dostala nová vůně, nebo spíš zápach. Cítil odporný pach léků, dezinfekce a psího strachu. Stáhl uši a zakňučel. Auto nezastavilo u parku, ale u velké bílé budovy, na kterou neměl dobré vzpomínky.
Byl zrazen! Už pochopil, co musí přetrpět, aby se dočkal procházky.

Žádné komentáře:

Okomentovat