 |
| Marcela Konarkova, Fakulta designu a umění v Plzni |
„Neboj, vždyť tady tudy ani moc často nechodí.“
„No jen aby, já si dneska běžel pro něco malého k jídlu, jen tady kousek vedle, a hádej co? Ta obrovská ženská mě zahlídla a začala strašně ječet. Hodila po mně botu a pak křičela na toho chlapa, že musí pořídit pastičky na myši.“
„To je proto, že moc běháš. Já v tomhle tmavém koutku zdi žiju už nějakej pátek a nechávají mě na pokoji.“
„Jenže tebe si ještě nevšimli. Jen buď připravenej na nejhorší, vždyť víš, že ten hromotluk, co vypadá tak statečně, má z tebe fobii. O jeho ženě ani nemluvě.“
„Fobii ze mě? Myslíš? Vždyť jsem milý a neškodný…. Ach jo, tihle dvounožci! Nikdy jim neporozumím, mají na můj vkus moc málo nohou…“
