Padá hvězda, něco si přej - napsala Ema Zděradičková

Tma. Všude byla jen tma. A pak jsem otevřel jedno oko. Pak druhé. Svět okolo mě byl zvláštní… takový zamlžený. 

Možná to bylo tím, že sklo helmy bylo zamlžené mým dechem… já dýchám. Žiju. 

Pomalu jsem se vyprostil ze zmačkaného sedadla a ke své velké radosti jsem zjistil, že dokonce cítím všechny končetiny. 

S vypjetím všech sil jsem otevřel zablokované dveře ven z kokpitu. Neměl jsem ani čas na to přemýšlet nad tím, na co vlastně teď vstupuji. Na zem které planety, či měsíce, naše galaxie či jiná? Udělal jsem v ten moment jen malý nešikovný škobrt ze stroje pro mě ale skok dálkový pro lidstvo? 

Dopadl jsem na neznámý povrch nafialovělé barvy. S kontaktem s mými nohy se ze země zvedl jemný prach.

TICHÁ DOMÁCNOST - napsal Jiří Wilson Němec

„Nesu ti kytku, Helo. Pěkná, že? Však je taky z naší zahrady.
Jak, že jdu pozdě? Nejdu pozdě. Byl jsem na zahradě, víš až tam vzadu, jak je branka k potoku. Vyměňoval jsem tyčky plotu. Čtyři byly už úplně shnilé. Musel jsem je vyměnit.
Já vím, žes mi to říkala už dávno. No, tak jsem to udělal teď.
Jak, že jsem byl v hospodě? Nebyl jsem v ní už no… No dobře, ve čtvrtek jsem na pivo šel, ale jinak…