Možná to bylo tím, že sklo helmy bylo zamlžené mým dechem… já dýchám. Žiju.
Pomalu jsem se vyprostil ze zmačkaného sedadla a ke své velké radosti jsem zjistil, že dokonce cítím všechny končetiny.
S vypjetím všech sil jsem otevřel zablokované dveře ven z kokpitu. Neměl jsem ani čas na to přemýšlet nad tím, na co vlastně teď vstupuji. Na zem které planety, či měsíce, naše galaxie či jiná? Udělal jsem v ten moment jen malý nešikovný škobrt ze stroje pro mě ale skok dálkový pro lidstvo?
Dopadl jsem na neznámý povrch nafialovělé barvy. S kontaktem s mými nohy se ze země zvedl jemný prach. Gravitace byla překvapivě podobná zemi, a tak jsem se odvážil udělat pár dalších kroků a otočil se, abych si mohl lépe prohlédnout moji raketu… respektive to, co z ní zbylo.
I přes Fijiho sebevědomí jsme nad motorem strávili dost času. Přenesení k jeho lodi bylo jednoduché, když to pro mého nového kamaráda bylo jako pírko, složité vmontování už šlo pomaleji. Nechápu, že to říkám, ale vlastně to byla zábava. Motor v mimozemské lodi byl fascinující a během vmontovávání toho mého jsem si připadal jako malý kluk, co si hraje s merkurem. Zároveň i můj společník byl velice zábavný. S pomocí chapadlových posunků jsme u montování měli dlouhé konverzace o našich životech. Dozvěděl jsem se, že pochází z planetky někde za Plutem a že se teď nacházíme na jednom z jejích měsíců. Že má rád modrou barvu, cestování, že ještě nikdy nepotkal člověka, ale slyšel o nás, od „ostatních“. To mě vyděsilo… kdo jsou pro všechno na světě „ostatní“. Vysvětlil mi, že jich je asi jen 2000 a že jsou velice semknutá komunita. Já mu vyprávěl o zemi, o přírodě, o moři, o zvířatech a o umění. To se mu velice líbilo. Když jsem se však jal k popisu politiky a kapitalismu, pěkně ho to vyděsilo. Hodně jsme se nasmáli a o několik proklábosených hodin později bylo vše hotové. Stáli jsme vedle připraveného letounu, mého lístku domů. Místo nadšení mi ale náhle bylo smutno. „Ale jak se dostaneš ty domů?“ zeptal jsem se. Fiji jen mávl chapadlem a naznačil něco, co by u nás na Zemi asi bylo taxi. „Aha… tak díky. Za všechno.“ Zase mávl chapadlem, taky se už ale tvářil smutně. „Ne vážně… bez tebe bych se odtud nikdy nedostal, zachránils mi život, Fiji.“ Mému společníkovi se zablýskly oči… že by slzy? „Jsem rád, že se dostanu domů, ale budeš mi opravdu chybět.“ řekl jsem a objal ho. Fiji to nečekal ale objal mě svými šesti chapadly zpátky.
Chvilku jsme tam stáli a já cítil, že Fiji potichu štká. „Ale neboj… třeba se ještě někdy setkáme!“ řekl jsem, když jsme se vymotali z chapadlovitého objetí. Přitakal a škytnul. Oba jsme se zasmáli, já vylezl na letoun a vlezl do poklopu. Ještě naposledy jsem se však na svého kamaráda podíval. „Ani jsem si neuvědomil, že se mi díky té hvězdě splnila hned dvě přání… dostat se domů a najít někoho, kdo mi rozumí. Jen škoda, že se navzájem vylučují. Sbohem Fiji. A až poletím, něco si přej taky, jako jsem to udělal já, když si letěl ty.“ Fiji s úsměvem a slzami v očích přikývl, a já zaklapl poklop.
Kokpit byl úplně napadrť, nechápu, mě náraz nerozdrtil. Motor byl zabořený hluboko v zemi a pomocný úplně chyběl. Zbytek těla letounu vypadal, jako sešlápnutá plechovka. Jak výstižné, když právě tak se mu říkalo. Letoun Ikarus 3, přezdívaný plechovka, hvězdná mise mé vlády, do které nasypali miliony peněz. Chlouba nejen našeho státu, ale i celé vědy. Celého lidstva.
Naděje pro nové vesmírné objevy. A teď tady leží a víc, než naději, připomíná vybuchlou petardu. Obešel jsem celý stroj, ale s každým novým krokem jsem si víc a víc uvědomoval, že tohle už nikdy nepoletí. Nasáčkoval jsem se zpět do kokpitu, abych zkusil zprovoznit spojení se zemí, ale ovládací deska byla celá roztříštěná. Rozebral jsem část motoru, co nebyla zabořená, ale i na tom kusu jsem poznal, že poškození je až příliš fatální. Všechno vedlo jen do slepých uliček. Zoufale jsem se poprvé pořádně rozhlédl kolem sebe. Uvědomil jsem si tíživou pravdu... tohle byl můj nový domov. Neměl toho neměl moc co nabídnout – povrch mi připomínal poušť, tu a tam kámen, či kopec, jinak nic.
Snažil jsem se nepanikařit, ale začaly mně pálit slz v očích. Nadechl jsem se a s vydechnutím jsem si lehl na prašnou zemi. Pohlédl jsem vzhůru na oblohu – na hvězdy. Toto vesmírné těleso, na kterém jsem zrovna byl, nemělo nejsilnější atmosféru, a tak jsem viděl vše. Každou hvězdu, každou kometu, každý meteorit… vše na pozadí pestré symfonie barev tvořené hvězdnými mlhovinami. Byl to ten nejkrásnější pohled, jaký jsem kdy viděl. Zároveň to byl i ten nejděsivější, jelikož v okolí nebylo jediné vesmírné těleso, které bych poznával. Přímo naproti mně padala hvězda. Alespoň si můžu něco přát… zavřel jsem oči. Když tu: BUM! Vyskočil jsem na nohy a zjistil, že má létavice, ke které jsem vyznal své přání, narazila jen asi 10 metrů od mé plechovky. Jako ona se i tento objekt, připomínajíc jakýsi velký meteorit, zabořil do země a vycházel z něj dým. Zvláštní… pomyslel jsem si… že by se jednalo o nějaký stroj? Šel jsem si ho blíže prohlédnout, jenže něco jiného upoutalo moji pozornost. Zamrzl jsem na místě. Něco… nebo někdo odklopil poklop na meteoritu – asi tedy falešném – a začalo to vylézat. Nejdřív jedno chapadlo, pak druhé, pak třetí, pak čtvrté, pak pá… hrůzou jsem se nemohl ani pohnout. Nakonec se ven vyškrábal celý tento netvor, neviděl jsem mu do tváře, ale měl šest velkých zelených chapadel s fialovými přísavkami, šupinatou pleť a na hlavě cosi, co připomínalo čupřinu světlých vlasů. Stvoření slezlo z lodě a zaklaplo poklop. Tento hlasitý zvuk mě konečně probral a začal jsem opatrně couvat, aniž bych odtrhl oči z tvora. V ten moment se však otočil na mě. Na setinu sekundy jsme navázali oční kontakt a já s hrůzou zjistil, že má poměrně lidské rysy v obličeji.
Obrátil jsem se a začal utíkat tak rychle, jak mi to jen skafandr dovolil, stvoření však bylo v mžiku u mě a celého mě obmotalo svými chapadly. Vrtěl jsem sebou, jak jen to šlo, stisk by však pevný a ten slizký netvor si mě chytil i za ramena, aby dostal moji bránící se hlavu k pohledu na něj. Vyděšenými očima jsem vzhlédl do zelené tváře svého věznitele. Opravdu měl v podstatě téměř lidský obličej, až na ty šupiny a levé oko, které měl celé černé. Z hlavy mu visela dvě tykadla s fialovými konci. Se stejným údivem, jako já se díval na něj, se on díval na mě. A k mému obrovskému překvapení se usmál. Cože? To se mi muselo zdát! Nejspíš mě jen chtěl sežrat!
Zavřel jsem pevně oči a čekal útok. Místo toho jsem uslyšel jemné ťuk ťuk ťuk… otevřel jsem je a viděl, že mi netvor ťuká na helmu. Zmateně jsem na něj pohlédl. Opět se usmál a volným chapadlem ukázal na mou plechovku a pak na mě a zvedl své neexistující obočí, jakoby se mě ptal. Opatrně jsem přikývl. Zatvářil se lítostivě, pomalu mě pustil a jal se prohlídnout si plechovku. Trochu jsem se oklepal a nevěřícně zíral na mimozemšťana, jak se soustředěným obličejem zkoumá zmačkaný kokpit. Pak, s překvapivou lehkostí, zvedl zabořený motor, aby se podíval i na něj. „Hele! Co to děláš?!“ křikl jsem, a sám sebe překvapil mou odvahou. Netvor se otočil a zamával mým 300 tunovým motorem nad hlavou, jakoby se mi pokusil naznačit, že zkoumá poškození. „Jasně… tak opatrně.“ Netvor pokýval hlavou a vrátil se zpátky k inspekci zbytků plechovky. Fascinovaně jsem ho sledoval při práci a potom, co olízl vytékávající palivo, se otočil zpátky ke mně. Ukázal na plechovku a smutně zavrtěl hlavou. „Vždyť já vím.“ odfrkl jsem si. Pak poklepal na povrh planety, ukázal na mě a opět zvedl obočí. „Odkud jsem? Země. Ze – mě. Modrá planeta.“ odpověděl jsem a u toho si ukázal na nášivku Země na mém skafandru. Netvor jakoby vydechl „ahá!“ a plácl se chapadlem do čela. Nemohl jsem si pomoct a trochu jsem se uchechtl. Ve stvoření naproti mně to vyvolalo další úsměv a ukázal na nášivku s mým jménem pod tou se zemí. „Tom! Tak se jmenuju! TOM.“ řekl jsem a u posledního „Tom“ poklepal na sebe a pak ukázal na něj. „A ty?“ Z Netvora vyšel podivný skřek, který nepřipomínal žádná lidská slova. Zaslechl jsem tam však něco, co znělo jako „i…i“. „Dobře, budu ti říkat… Fiji. Nevyslovím to po tobě a tohle mi přijde podobné, nemyslíš?“ Netvor – Fiji – potřásl hlavou a tykadla mu u toho lítala okolo obličeje. Vypadalo to velice směšně. Zase jsem se zachechtal a to mu očividně udělalo radost. Pak ale zvážněl a znova ukázal na plechovku. „Nepoletí… já vím.“ povzdechl jsem si. Fiji pak ale ukázal na kus motoru, ze kterého ještě vytékávalo palivo, a pak na jeho letoun. Po mém tázavém výrazu využil víc chapadel, aby mi naznačil, jak přenáší můj motor k němu do lodi, montuje ho, pak ukázal na mě, na jeho loď, mávl celým tělem ke hvězdám a vytrčil zbylé chapadlo k nášivce zemi na mé hrudi. „Ty myslíš… že bych mohl odletět tvým strojem?“ zalapal jsem po dechu. Fiji spokojeně kývl. „Až na zem?“ Další kývnutí. „Vážně? Panebože to je… já nemám slov… mohl bych se dostat domů!“ vykřikl jsem šťastně. Fiji udělalo mé nadšení radost a díval se na mě, jako rodiče koukají na svá dítka během rozbalování dárků na Vánoce. „Jak to ale uděláme?“ Fiji tohle vytrhlo ze snivého zírání a mávl chapadlem, jako kdyby odfrkl „brnkačka“.
I přes Fijiho sebevědomí jsme nad motorem strávili dost času. Přenesení k jeho lodi bylo jednoduché, když to pro mého nového kamaráda bylo jako pírko, složité vmontování už šlo pomaleji. Nechápu, že to říkám, ale vlastně to byla zábava. Motor v mimozemské lodi byl fascinující a během vmontovávání toho mého jsem si připadal jako malý kluk, co si hraje s merkurem. Zároveň i můj společník byl velice zábavný. S pomocí chapadlových posunků jsme u montování měli dlouhé konverzace o našich životech. Dozvěděl jsem se, že pochází z planetky někde za Plutem a že se teď nacházíme na jednom z jejích měsíců. Že má rád modrou barvu, cestování, že ještě nikdy nepotkal člověka, ale slyšel o nás, od „ostatních“. To mě vyděsilo… kdo jsou pro všechno na světě „ostatní“. Vysvětlil mi, že jich je asi jen 2000 a že jsou velice semknutá komunita. Já mu vyprávěl o zemi, o přírodě, o moři, o zvířatech a o umění. To se mu velice líbilo. Když jsem se však jal k popisu politiky a kapitalismu, pěkně ho to vyděsilo. Hodně jsme se nasmáli a o několik proklábosených hodin později bylo vše hotové. Stáli jsme vedle připraveného letounu, mého lístku domů. Místo nadšení mi ale náhle bylo smutno. „Ale jak se dostaneš ty domů?“ zeptal jsem se. Fiji jen mávl chapadlem a naznačil něco, co by u nás na Zemi asi bylo taxi. „Aha… tak díky. Za všechno.“ Zase mávl chapadlem, taky se už ale tvářil smutně. „Ne vážně… bez tebe bych se odtud nikdy nedostal, zachránils mi život, Fiji.“ Mému společníkovi se zablýskly oči… že by slzy? „Jsem rád, že se dostanu domů, ale budeš mi opravdu chybět.“ řekl jsem a objal ho. Fiji to nečekal ale objal mě svými šesti chapadly zpátky.
Chvilku jsme tam stáli a já cítil, že Fiji potichu štká. „Ale neboj… třeba se ještě někdy setkáme!“ řekl jsem, když jsme se vymotali z chapadlovitého objetí. Přitakal a škytnul. Oba jsme se zasmáli, já vylezl na letoun a vlezl do poklopu. Ještě naposledy jsem se však na svého kamaráda podíval. „Ani jsem si neuvědomil, že se mi díky té hvězdě splnila hned dvě přání… dostat se domů a najít někoho, kdo mi rozumí. Jen škoda, že se navzájem vylučují. Sbohem Fiji. A až poletím, něco si přej taky, jako jsem to udělal já, když si letěl ty.“ Fiji s úsměvem a slzami v očích přikývl, a já zaklapl poklop.
