"Kam jedeš, pitomče?"
Troubím a dost natvrdo najíždím na už tak dost potlučený pick up. Na korbě má asi deset lidí, kteří se zájmem sledují situaci. Už hodinu se prokousáváme dopravní zácpu v centru Harare. Auta do křižovatky najíždějí podle logiky "čím víc to ucpeme, tím bude líp."
Vůbec jim nerozumím. I malé dítě musí pochopit, že kvůli pár centimetrům tady budeme všichni tvrdnout o čtvrt hodiny dýl.
Policie samozřejmě nikde. Ta stojí pěkně stojí v klidu na okrajích měst a velkých křižovatkách. Kontrolují úplné nesmysly a koledují si o úplatek. Můj zamračený obličej, ne nejsem jenom zamračený, spolu s českou poznávací značkou a našimi vlajkami na kapotě Defenderu budí naštěstí u místních strážců pořádku aspoň částečný respekt. Předvedu jim stěrače, brzdová světla a pak už demonstruji nechuť dále spolupracovat. Nabídku "mírné pokuty" nezdvořile odmítám. Kupodivu to funguje. Bohužel jen do další kontroly, kde se situace opakuje.
Postupně získávám cenné návyky. Nejde to jinak. V Zimbabwe jsou hlídky po pár kilometrech. Dnes jich bylo asi třicet. Tu poslední odradil až fingovaný telefon na zastupitelský úřad.
