21. října 2019

Potřebuji váš čas - napsal Martin Tomášek

Ahoj lidi,
jak už jste si možná mnozí všimli, na webové stránky kurzů tvůrčího psaní Dany Emingerové nazvané Psaní podle Lustiga mohou účastníci jejích kurzů vkládat své spisovatelské výtvory. Jsou určeny ostatním „spisovatelům“ na ukázku a k vzájemnému porovnání, ale i široké veřejnosti jako velká, neustále se rozšiřující kniha. Takový virtuální nekonečný příběh.
Když si na tomto webu vyhledáte mé jméno, zjistíte, že chystáme knihu, v níž mám dát život neživým věcem. Třeba lavičce pod Petřínem, klávese starého klavíru, kameni na poli, staré zažloutlé rodinné fotografii a mnoha dalším. Dobrý pozorovatel si ale všimne, že kromě těchto příběhů se na stránkách nachází i Největší dar a několik dalších textů o mém tělesném postižení.
Vinou těžké mozkové obrny jsem totiž od narození upoután na invalidní vozík.
Před časem mi Dana řekla, že bych měl napsat životopis, protože se jí to líbí víc než vymyšlené příběhy. Moc se mi do toho nechtělo, ale nakonec jsem něco napsal a pak to zase zasunul hluboko do sebe.
Myslím, že přišel čas to opět vytáhnout na světlo boží...

Už několik let se snažím najít dobrovolníka nebo asistenta, abych se mohl v rámci možností osamostatnit. Chtěl bych začít trochu cestovat, sportovat, fotit a fandit svým oblíbeným fotbalovým a hokejovým týmům. Nechci se pořád držet máminy sukně, věčně tady nebude a měl bych si začít zvykat na život bez ní.
Mamka má o mém budoucím životě jinou představu. Chce pro mě najít nějaké zařízení s volnějším režimem, abych mohl s asistentem na celý den ven, ale aby tam byla noční služba pro případ, že bych něco potřeboval. Mě ovšem děsí představa, že bych měl žít s několika dalšími mně podobnými lidmi v budově o několika pokojích, oddělených sádrokartonem.
Moje představa je možná trochu naivní, ale chtěl bych zůstat mezi vámi, zdravými lidmi. Nejlépe v bytě nebo domě v Olomouci s vlastní rodinou a s tím, že bych si platil asistenta jen po dobu, co by byla má přítelkyně v práci nebo s kamarádkami. Jsem si vědom, že na celodenní služby asistenta by mi finance nestačily. Vlastně i proto jsem neustále na seznamkách.
Pořád totiž doufám, že najdu spřízněnou duši, která mi pomůže splnit můj sen o relativně normálním životě. Ale protože nemůžu sehnat asistenta k tomu, abych mohl provozovat běžné věci, tak se obávám, že dopadnu tak, jak to vidí mamka. Možná ještě hůř…
Nejsmutnější na tom všem je, že mi zatím nepomohly ani organizace, co se asistenčními službami zabývají. Prý nemají dost lidí. Z jedné z nich mi po dvou letech marného čekání zavolali a poté poslali i e-mail, že pro mě někoho mají, ale hovor jsem bohužel nepřijal kvůli slabé baterii a mail jsem prostě nějak přehlédl a našel ho až o pár měsíců později. To pak odepsali, že se domnívali, že už nemám zájem a vyškrtli mě z pořadníku, což mi přijde poněkud unáhlené.
Olomoucké organizace jsem oslovil dvě, jednu docela nedávno. Ta mi ještě ani neodpověděla a druhá mi sdělila, že když nebydlím v Olomouci, tak mám smůlu.
Zkusil jsem i příbuzné a studenty v Olomouci, ale prý nemají čas. Do toho přišla mámina nemoc, babička měla mrtvici, teta zemřela. Už opravdu nevím, na koho se obrátit, abych mohl na pár hodin nebo dní vypadnout z domu.
Už jsem byl tak zoufalý, že jsem se zeptal Dany, jestli by mi nemohl pomoct její syn. Její reakce byla tak radikální a vyděšená zároveň, jako bych ji požádal nejmíň o polibek. Každopádně mě ale přivedla na myšlenku, že hodně lidí mi možná i chce pomoct, ale bojí se. Když tohle vím, vkrádá se do mě myšlenka mé zbytečnosti na tomto světě, a nejen mojí.
Můžeme mít jakékoliv sny touhy a přání, ale pokud nám nikdo ze zdravých nepomůže, jsou nám k ničemu. Kladu si také otázku, jaký úkol na této planetě mají lidé jako já, když nemohou mít ani část toho, co mají zdraví. Bůh přece nedělá nic jen tak, nebo snad ano?!
Když mi tohle vše letí hlavou, čím dál víc si uvědomuji, že až nadejde můj čas, chtěl bych dožít zcela izolován od dnešního světa. Nevím, jestli to bude možné, ale rád bych mé poslední roky, dny a hodiny tady na Zemi strávil v klášteře.
Ticho, klid, magická až nadpozemská atmosféra a lidé, kteří se rozhodli žít život středověkých mnichů. Tedy v celibátu, bez tělesných slastí a radostí, v duchovním rozjímání, mimo dnešní technický svět.
Snad se mi v životě povede aspoň tohle…

Chci touto cestou poděkovat paní Emingerové i panu Holubovi za vše, co pro mě dělají. Díky, Dano a Petře! Strašně moc si vás vážím.


Chceme Martinovi v uskutečnění jeho snu stát se spisovatelem pomoci a už se skládáme na to, abychom mu vydali první knihu kratičkých příběhů. Náklady na knížku by neměly přesáhnout 15 tisíc korun. Sbírka je na účet: 314375163/0800 (do poznámky napište Martinova kniha + své jméno + adresu). Po vydání knihu dostanete.







Žádné komentáře:

Okomentovat