21. října 2019

Mlhou k vrcholu - napsala Hana Novotná

Dokázala jsem to! Jsem na vrcholu Ben Nevis! Je mi zima a není vidět skoro na krok. Ale jsem tady. 

Vzbudila jsem se do slunečného rána. Den jako stvořený pro výstup na nejvyšší britskou horu. Brzy ráno jsme na trailu jen já a ovce. Šlapu do kopce a kochám se výhledy. Stezka vede cikcak a s každou zatáčkou je chladněji. Nejdřív přijde na řadu mikina, pak šátek, pak čepice, pak bunda. Fouká a začíná se objevovat mlha.
Předběhlo mě pár mladíků. Jsou plní síly, jsou rychlí, ale nezávidím, taky jsem bývala taková. Pak mě ale dohnal šedivý stařík a musel zvolnit tempo, abych mu stačila. „Odkud jsi?“ „Z Prahy“, lapám po dechu.
„A co děláš ve Skotsku?“
„Jdu West Highland Way, znáš ten trail? Kolem Ben Nevis kroužím už potřetí, zatím mi nevyšlo dostat se nahoru. Dnes už to musí klapnout.“ 
Mlha houstne a houstne. Došli jsme ke sněhovému poli. Stařík má kompas a určuje směr: „Stezka vede tudy“. Věřím mu, zapíchnu hole do sněhu a stoupám. Staříka nechávám za sebou, obouvá si mačky, já nic takového nemám.
Včera, když jsem se v návštěvnickém centru v Glen Nevis ptala na předpověď, mi ranger důrazně doporučil nechodit na vrchol ve špatném počasí a zejména ne za mlhy, v některých místech je ztráta orientace nebezpečná.
Cesta je značená kamennými mohylami. Když vidím od mohyly k mohyle, je to ještě dobrý, říkal ranger. Když už k další mohyle neuvidím, mám se vrátit, říkal taky. To by ale nešlo, vždyť už jsem tak daleko. Dokud rozeznávám stezku pod nohama, není důvod k panice. 
A najednou stoupání skončilo. Sněžná pláň, kam oko dohlédne, škoda, že v té mlze dohlédne jen malý kousek. Tři větší mohyly – to musí být vrchol. Oblékám všechno oblečení, co mám – péřovku, rukavice, druhé kalhoty. Klepu se zimou. Náhle se z mlhy vynoří další stařík, je v kraťasech a má holou hlavu.
„Jsem na vrcholu?“
„Oh no, follow me, I´ll show you.“
Musím běžet, abych mu stačila. Zajímá mě, jestli mu není zima.
„Není, mám přece rukavice.“
Dovedl mě k tentokrát opravdovému vrcholu, otočil se a zmizel v mlze.
Jsem šťastná, splnila jsem si dlouho odkládanou výzvu. Teď zbývá najít zpáteční cestu. Trefit správný směr přes sněhovou pláň a nezabloudit k okraji, kde by se mohl  utrhnout převisající sníh a vzít mě sebou do hlubiny. Hodil by se mi stařík s kompasem. Z běloby kolem se ale začínají postupně vynořovat další postavy a už se necítím tak osamělá. 
Cestou dolů proud turistů houstne, mlha řídne. Sněhová pole jsou moc kluzká na moje tenisky, jdu do toho po zadku. Jen by bylo lepší, kdyby se mi podařilo zabrzdit dřív, než se vřítím mezi kameny na konci.
„Jste v pořádku?“
Jasně, modřiny se nepočítají.
Na svahy kolem už zase svítí slunce. Údolí mám na dosah. Ben Nevis a jeho 1345 metrů mi dal zabrat, zavolal na mě mlhu, zimu, sníh, nahnal mi strach, ale nedala jsem se. Dnes si zasloužím oslavu. 














































Původní verze:
Ben Nevis je nejvyšší hora ve Skotsku a vlastně v celé Velké Británii. Během své první dovolené ve Skotsku jsem se rozhodla, že na ni chci vylézt, když je ta nej. Během té první dovolené mi výstup nevyšel, ani během dovolené o rok později.
Teď je však další rok a touha vystoupit na Ben Nevis neopadla. Naopak. Putuji po skotské West Highland Way s batohem na zádech, mám čas i příležitost. Kdoví, jestli se do těchto končin ještě někdy vypravím, takže když to nezvládnu letos, už nejspíš nikdy.
Na 1345 m vysoký Ben Nevis je nejjednodušší vystoupit stezkou Mountain path od návštěvnického centra v Glen Nevis. Údolím Glen Nevis prochází West Highland Way těsně před svým koncem ve Fort William. Já tam dorazila odpoledne, unavená, zmoklá, 170 km po WHW v nohách. Mám ale štěstí, jinak plný hostel má volnou postel. Z okna ložnice se dívám přímo na Ben Nevis – tedy kdyby byl vrchol odtud z údolí vidět a kdyby nebyla nahoře mlha. Předpověď na další den je nevalná – kolem poledne má přijít déšť a později i sníh. Ranger v návštěvnickém centru důrazně doporučuje nechodit na vrchol ve špatném počasí a zejména ne za mlhy, protože v některých místech hrozí při ztrátě orientace pád do hlubin. Fyzická náročnost je další zdroj obav. Zvládneme to já a moje bolavá kolena? 
Dám si raději pořádnou sprchu a dobrou večeři a nechám rozhodování na ráno.
Ráno je krásně. Slunce svítí, zima nevadí. Vstala jsem brzy, podle průvodce je třeba počítat se 7 až 9 hodinami na cestu nahoru a dolů, tak ať to zvládnu dřív, než se počasí zkazí. Trail začal parádně, nikde nikdo, většina turistů nejspíš ještě snídá. Je to do kopce, a dost, ale to se dalo čekat. Šlapu, stoupám, kochám se výhledy. Dohnalo mě pár mladíků, jsou silní a rychlí, jo jo, taky jsem taková bývala. Pak mě ale dohnal i šedivý stařík, hm, to se mi moc nelíbí. Stařík je navíc hovorný, chce si povídat a já nestačím s dechem.
Stezka vede cikcak a s každou zatáčkou se ochlazuje. Nejdřív přijde na řadu mikina, pak šátek, pak čepice, pak bunda. Fouká a začíná se objevovat mlha. Mlha houstne a houstne. Došli jsme ke sněhovému poli, stařík říká, že stezka vede přes něj. Věřím mu, zapíchnu hole do sněhu a stoupám. Staříka nechávám za sebou, obouvá si mačky, já nic takového nemám. Stezka je značená kamennými mohylami. Když vidím od mohyly k mohyle, je to ještě dobrý, říkal ranger. Když už k další mohyle nevidím, mám se vrátit, říkal taky. To by ale nešlo, když už jsem tak daleko. Dokud rozeznávám stezku pod nohama, není důvod k panice.
A najednou stoupání skončilo. Sněhová pláň, kam oko dohlédne, bohužel v té mlze dohlédne jen malý kousek. Tři větší mohyly – to musí být vrchol. Oblékám všechno oblečení, co mám – péřovku, rukavice, druhé kalhoty.  Klepu se zimou. Náhle se z mlhy vynoří další stařík, je v kraťasech a má holou hlavu. Jsem na vrcholu? ptám se. Oh no, follow me, I´ll show you. Musím běžet, abych mu stačila. Zajímá mě, jestli mu není zima. Není, má přece rukavice. Dovedl mě k tentokrát opravdovému vrcholu, otočil se a zmizel v mlze.
Tak jsem to dokázala! Jsem na vrcholu Ben Nevis! Je mi zima a není vidět skoro na krok. Ale jsem tady. 
Zbývá trefit zpáteční cestu. Přejít přes sněhovou pláň správným směrem, nenechat se zavést k nebezpečnému kraji, kde se může utrhnout převisající sníh, a najít správnou stezku dolů není úplně jednoduchý úkol. Z mlhy se začínají postupně vynořovat další postavy, už se necítím tak osamělá. Proud turistů houstne, mlha řídne. Sněhová pole jsou moc kluzká na moje tenisky, jdu do toho po zadku, jen by bylo lepší, kdyby se mi podařilo zabrzdit dřív, než se vřítím mezi kameny na konci.
Když se blížím do údolí a hostel mám na dosah, začíná poletovat sníh. Jdu do hospody, dnešní den si zaslouží oslavu.
Ráno se dívám z okna pokoje. Svítí sluníčko, den je jako malovaný. Na kopcích kolem leží čerstvý sněhový poprašek. Je čas jít dál

Žádné komentáře:

Okomentovat