Začněme u cest námořníků do Asie. Ty po dlouhá staletí směřovaly zpravidla Atlantikem z Evropy kolem břehů Afriky. Po Kolumbově objevení Ameriky se začaly rodit myšlenky dostat se do Asie obeplutím jižních břehů nově objeveného světadílu a dostat se do Asie tudy. Úraz byl ale v tom, že to, jak jižní pobřeží Ameriky vypadá, kde přesně končí a kudy plavci poplují po obeplutí jižních břehů, netušil nikdo.
První komu se obeplout pobřeží jižní Ameriky podařilo, byl portugalský kapitán ve španělských službách Fernão de Magalhães. Byl to muž, jenž si v roce 1513 při boji v Maroku zranil koleno a od té doby kulhal. Když vyšlo najevo, že obchodoval s Maury, byl v květnu 1514 z portugalských státních služeb propuštěn. Odebral se tedy do Španělska. Tam za pomoci biskupa Juana de Fonseca nabídl své služby španělskému králi Carlosu V.
(Pro zajímavost, Carlosův bratr Ferdinand I. se zanedlouho objevil jako první Habsburk na českém trůnu).
Magalhães se španělským králem králem uzavřel smlouvu. Podle ní mu měla připadnout dvacetina veškerého zisku a dědičný titul místodržícího objevených zemí.
Španělé na cestu Magalhãesovi svěřili pět lodí, které jeden námořník charakterizoval slovy: kocábky dost ubohé a slátané.
Flotila vyplula ze Sevilly. Lodi ale nebyly jediným problémem, s nímž se Magalhães musel potýkat. Během plavby ho trápila také neposlušnost posádky, která několikrát vyvolala vzpouru. Admirál řešil vzpoury tradičními postupy - popravami, zostřenou službou, vysazením na pustém pobřeží. Své poslání Magalhães vyjádřil slovy: „S prozřetelností musíme hledat cestu; dokud ji nenajdeme, nebo zemřeme.
Plavba pokračovala jihozápadním směrem přes rovník. Počasí plavcům příliš nepřálo, pořád pršelo a vál nepříznivý vítr. Když dopluli do zátoky dnešního Rio de Janeira, Magalhães dal španělského šlechtice Juana de Cartagenu pro neposlušnost uvěznit. Další dny plavba pokračovala na jih. V lednu 1520 prozkoumali řeku La Pata, o jejímž ústí si zpočátku mysleli, že je to hledaný průliv do jižního moře.
Pronikli až do patagonských vod. V březnu 1520 v čase nepřetržitých bouří, admirál rozhodl strávit zimu v zálivu svatý Julián. Zde vypukla vzpoura. Magalhãesovi se ji podařilo potlačit, hlavní organizátoři za ní zaplatili životem, dva muži byli vysazeni na patagonském pobřeží. 24. srpna 1520 pokračovali na jih, ale skoro dva měsíce strávili u ústí řeky Santa Cruz na 50° jižní šířky. Zde po pár dnech Magalhães přišel o první loď Santiago, která byla zničená v bouři. Další loď San Antonio konvoj opustila a vrátila se do Španělska, kde obvinila admirála ze vzpoury proti králi.
21. října 1520 mezi Ohňovou zemí a pobřežím dnešního Chile konečně objevili ústí hledaného průlivu. Zdolali ho za 38 dní; i pro dnešní kapitány je zdolání průlivu znamená plavbu s obtížemi. Tři Magalhãesovy lodě vpluly 28. listopadu 1520 do neznámého moře.
Magalhães žil v domnění, že cesta na ostrovy koření Moluky potrvá už jen několik dní, avšak protáhla se na téměř čtyři měsíce. V té době vál příznivý vítr a nepotkala je ani žádná bouře. Proto Jižní moře Magalhães překřtil na Tichý oceán.
Námořníci nespatřili čtyři měsíce kousek země. Posádku trápil hlad, většina onemocněla kurdějemi.
Jeden z nich popsal strádání: „Tři měsíce a dvacet dnů jsme neměli čerstvou stravu. Jedli jsme suchary, vlastně už ne suchary, ale prach s hrstmi červů, protože ti to, co bylo lepší, sežrali. Vodu žlutou až shnilou jsme pili mnoho dnů. Také hovězí kůže, co byly na hlavním stěžni, aby se nepředřel, byly od dešťů a větru velice tvrdé. Nechávali jsme je čtyři až pět dnů v moři namočené, pak jsme je na chvíli položili na řeřavé uhlí. Tak jsme je jedli, často i s pilinami z prken. Krysy se prodávaly za půl dukátu, jen kdyby jich bylo dost. Pevně věřím, že takovou cestu už nikdo nikdy nevykoná.“
Cestou uviděli jen dva skalnaté ostrovy. Když přepluli rovník, dali se západním směrem a 6. března přistáli na Marianských ostrovech. Jejich radost neznala mezí, když se tam mohli dosyta najíst a napít. Dalším jejich přístavištěm by ostrov Homohon na Filipínách. V té době měla výprava 150 mužů z původních 220.
Magalhães neměl problém domluvit se s domorodci. Jeho otrok, malajský tlumočník, znal jejich jazyk. Admirál si tedy vyměnil dary s králem Limasawy rádžou Ka Lambem, a ten námořníky pozval na ostrov Cebu. Tam se vylodili 4.dubna 1521. Přivítal je místní král a přijal od nich křesťanství. A jako katolík vyzval Magalhãese, aby mu pomohl ve válce se sousedním kmenem na ostrově Mactan. Magalhães pomoc přislíbil a v bitvě 27. dubna 1521 byl zabit.
Do čela výpravy se pak postavil Juan Sebastian del Cano, kormidelník lodi Victoria. Ani on to neměl jednoduché. Musel prchnout před domorodci a ztratil při tom přes dvacet mužů. a Třetí loď, Concepción, musela být na útěku spálena. Výprava pak pokračovala na Borneo, odtud na Moluky; nabrali tam koření pro španělského krále. Avšak zchátralá vlajková loď Trinidad náklad neunesla a prohnilý trup praskl. Bylo třeba ji opravit.
Na zpáteční plavbu se vydala jen karavela Victoria s padesátkou mužů. Opravená Trinidad se pokusila se o návrat. Z Pacifiku se ale kvůli neustálým bouřím a nepříznivým větrům musela vrátit na Moluky. Tam byla zajata portugalskou hlídkou. Ze zajetí zpět do Španělska se roku 1527 vrátil jen kapitán Gonzales de Espinoza se třemi muži.
Mezitím se Victoria plavila vodami Indického oceánu. Na tomto posledním a dlouhém úseku cesty je žádná živelná pohroma nepotkala. Dopluly ke Kapverdským ostrovům. Cestou zemřely další dvě desítky vyčerpaných námořníků. Na Kapverdách padlo třináct mužů do portugalského zajetí (později byli na přímluvu krále Karla I. propuštěni), a tak se kapitán del Cano s jedinou lodí a s 18 muži na palubě 6. září 1522 vrátil do Španělska. Jejich cesta trvala 3 roky a 29 dní.
Magalhães se španělským králem králem uzavřel smlouvu. Podle ní mu měla připadnout dvacetina veškerého zisku a dědičný titul místodržícího objevených zemí.
Španělé na cestu Magalhãesovi svěřili pět lodí, které jeden námořník charakterizoval slovy: kocábky dost ubohé a slátané.
Flotila vyplula ze Sevilly. Lodi ale nebyly jediným problémem, s nímž se Magalhães musel potýkat. Během plavby ho trápila také neposlušnost posádky, která několikrát vyvolala vzpouru. Admirál řešil vzpoury tradičními postupy - popravami, zostřenou službou, vysazením na pustém pobřeží. Své poslání Magalhães vyjádřil slovy: „S prozřetelností musíme hledat cestu; dokud ji nenajdeme, nebo zemřeme.
Plavba pokračovala jihozápadním směrem přes rovník. Počasí plavcům příliš nepřálo, pořád pršelo a vál nepříznivý vítr. Když dopluli do zátoky dnešního Rio de Janeira, Magalhães dal španělského šlechtice Juana de Cartagenu pro neposlušnost uvěznit. Další dny plavba pokračovala na jih. V lednu 1520 prozkoumali řeku La Pata, o jejímž ústí si zpočátku mysleli, že je to hledaný průliv do jižního moře.
Pronikli až do patagonských vod. V březnu 1520 v čase nepřetržitých bouří, admirál rozhodl strávit zimu v zálivu svatý Julián. Zde vypukla vzpoura. Magalhãesovi se ji podařilo potlačit, hlavní organizátoři za ní zaplatili životem, dva muži byli vysazeni na patagonském pobřeží. 24. srpna 1520 pokračovali na jih, ale skoro dva měsíce strávili u ústí řeky Santa Cruz na 50° jižní šířky. Zde po pár dnech Magalhães přišel o první loď Santiago, která byla zničená v bouři. Další loď San Antonio konvoj opustila a vrátila se do Španělska, kde obvinila admirála ze vzpoury proti králi.
21. října 1520 mezi Ohňovou zemí a pobřežím dnešního Chile konečně objevili ústí hledaného průlivu. Zdolali ho za 38 dní; i pro dnešní kapitány je zdolání průlivu znamená plavbu s obtížemi. Tři Magalhãesovy lodě vpluly 28. listopadu 1520 do neznámého moře.
Magalhães žil v domnění, že cesta na ostrovy koření Moluky potrvá už jen několik dní, avšak protáhla se na téměř čtyři měsíce. V té době vál příznivý vítr a nepotkala je ani žádná bouře. Proto Jižní moře Magalhães překřtil na Tichý oceán.
Námořníci nespatřili čtyři měsíce kousek země. Posádku trápil hlad, většina onemocněla kurdějemi.
Jeden z nich popsal strádání: „Tři měsíce a dvacet dnů jsme neměli čerstvou stravu. Jedli jsme suchary, vlastně už ne suchary, ale prach s hrstmi červů, protože ti to, co bylo lepší, sežrali. Vodu žlutou až shnilou jsme pili mnoho dnů. Také hovězí kůže, co byly na hlavním stěžni, aby se nepředřel, byly od dešťů a větru velice tvrdé. Nechávali jsme je čtyři až pět dnů v moři namočené, pak jsme je na chvíli položili na řeřavé uhlí. Tak jsme je jedli, často i s pilinami z prken. Krysy se prodávaly za půl dukátu, jen kdyby jich bylo dost. Pevně věřím, že takovou cestu už nikdo nikdy nevykoná.“
Cestou uviděli jen dva skalnaté ostrovy. Když přepluli rovník, dali se západním směrem a 6. března přistáli na Marianských ostrovech. Jejich radost neznala mezí, když se tam mohli dosyta najíst a napít. Dalším jejich přístavištěm by ostrov Homohon na Filipínách. V té době měla výprava 150 mužů z původních 220.
Magalhães neměl problém domluvit se s domorodci. Jeho otrok, malajský tlumočník, znal jejich jazyk. Admirál si tedy vyměnil dary s králem Limasawy rádžou Ka Lambem, a ten námořníky pozval na ostrov Cebu. Tam se vylodili 4.dubna 1521. Přivítal je místní král a přijal od nich křesťanství. A jako katolík vyzval Magalhãese, aby mu pomohl ve válce se sousedním kmenem na ostrově Mactan. Magalhães pomoc přislíbil a v bitvě 27. dubna 1521 byl zabit.
Do čela výpravy se pak postavil Juan Sebastian del Cano, kormidelník lodi Victoria. Ani on to neměl jednoduché. Musel prchnout před domorodci a ztratil při tom přes dvacet mužů. a Třetí loď, Concepción, musela být na útěku spálena. Výprava pak pokračovala na Borneo, odtud na Moluky; nabrali tam koření pro španělského krále. Avšak zchátralá vlajková loď Trinidad náklad neunesla a prohnilý trup praskl. Bylo třeba ji opravit.
Na zpáteční plavbu se vydala jen karavela Victoria s padesátkou mužů. Opravená Trinidad se pokusila se o návrat. Z Pacifiku se ale kvůli neustálým bouřím a nepříznivým větrům musela vrátit na Moluky. Tam byla zajata portugalskou hlídkou. Ze zajetí zpět do Španělska se roku 1527 vrátil jen kapitán Gonzales de Espinoza se třemi muži.
Mezitím se Victoria plavila vodami Indického oceánu. Na tomto posledním a dlouhém úseku cesty je žádná živelná pohroma nepotkala. Dopluly ke Kapverdským ostrovům. Cestou zemřely další dvě desítky vyčerpaných námořníků. Na Kapverdách padlo třináct mužů do portugalského zajetí (později byli na přímluvu krále Karla I. propuštěni), a tak se kapitán del Cano s jedinou lodí a s 18 muži na palubě 6. září 1522 vrátil do Španělska. Jejich cesta trvala 3 roky a 29 dní.
