Ležel na hřbetě tvrdém jak pancíř, a když trochu nadzvedl hlavu, uviděl své vyklenuté, hnědé břicho rozdělené obloukovitými výztuhami, na jehož vrcholu se sotva ještě držela přikrývka a tak tak že úplně nesklouzla dolů. Jeho četné, vzhledem k ostatnímu objemu žalostně tenké nohy se mu bezmocně komíhaly před očima.
„Nu, to je ale nadělení,“ pomyslil si zoufale.„V devět mám odevzdat panu sekčnímu šéfovi ten výkaz, co leží tamhle na stole – taková signifikantní zpráva o vlivu oklepávání bot od sněhu při těch mrazech, které jsme měli mezi 14. a 28. lednem, na obrat koncernu v prvním kvartálu, vše je tam pečlivě rozepsáno, ty nesčíslné promarněné osobominuty práce, ty prošoupané rohožky, co se vyhazovaly, protože se za celý ten čas nepodařilo přesvědčit pana Čumpelíka, co má kancelář na třetím patře, aby nenosil do práce ty své okované horolezecké škrpály; podnik dost možná bez tohoto dokumentu padne, tak významný on je, prvně klekne finanční oddělení, to pak nebude na výplaty pro zaměstnance, bude se musit propouštět, rodiny budou strádat, půjdou žebrotou, malinkatá robátka zahynou hladem – a ona ještě není docela hotová, musím to dopsat, a já se přitom pomalu nepřetočím na bok. Takhle nikam nedojdu a následky budou děsivé. Signifikantní, abych tak řekl.“
Po krátký čas jej to rmoutilo. Jenže pak došel k zásadnímu poznání:
„Proč bych se tím ale trápil? Jsem přece brouk a brouci do práce nemusí. Ať si robátka klidně hynou, jen když u toho nebudou moc hlasitá, to nesnesu.“
Slastně zamlaskal a znovu usnul spánkem spravedlivých.
Probral se teprve k polednímu. Sluníčko za oknem příjemně připalovalo a hrálo na starém koberci prapodivnou stínohru, v níž byly nažloutlé krajkové žaluzie za hlavní postavy. S námahou otočil hlavu a hleděl teď na sešlé ztmavlé tapety a popraskaný nátěr dveří.
„Bylo by potřeba s tím něco udělat,“ napadlo mu. „Není možné žít v takovém nepořádku. Pořádek je základním stavebním kamenem lidstva. Bez něj by nefungovalo nic, bezcílně bychom se toulali světem, žili bychom jako zvířata. A člověk není zvíře.“
Zase to v něm chvilku šrotovalo.
„Jenže já jsem zvíře, a pořádek proto nepotřebuju.“
Už podruhé toho dne učinil zásadní objev, a tak jeho pravdivost raději opět podtrhl slastným mlasknutím. Rozvíjel své úvahy dál:
„Pořádek nepotřebuji, jsem zvíře. Jsem zvíře, nejsem déle člověkem. Je to vůbec možné?“ V oblasti beder ucítil bodavou bolest. To si nejspíš přeležel krovky. „Tedy ano, je. Možná je to nepravděpodobné a nestává se to často, ale už to tak bude. Ostatně nebudu asi ani první, ani poslední, když o tom psal už Kafka. Ale co to pro mě znamená prakticky? Že nejspíš nemohu mluvit…“ Otevřel ústa a z plných plic zakřičel jako raněný býk. Místností se však rozléhal jen tichý bzukot, snad malinko pomíšený s nějakým prapodivným chroptěním. „Přesně tak,“ konstatoval s jakýmsi zvláštním uspokojením. „Nemohu mluvit, nemohu se již dorozumět s žádným z lidí. K čemuže však to mluvení je? Je to jeden z pramála způsobů, jimiž můžeme dát najevo svou inteligenci. I když i to snad lze zpochybnit, uvážíme-li pana Čumpelíka, který neznal ničeho jiného než obludného řevu na každého, kdo si jen dovolil zmínit se o těch jeho škrpálech… Každopádně to ale povede k tomu, že budu najednou považován za nižšího tvora, protože ač si mohu myslet mnohé, nikdy to nikomu nedokáži předat. Zajímáme se my lidé – tedy,“ opravil se, uvědomiv si změnu druhového stavu, již prodělal, „zajímají se lidé o duševní pochody takové krávy? Hřebce? Psa? Nikoliv. Jsou to jejich nejbližší přátelé v živočišné říši, a přesto je berou jen jako němé tváře, hloupá stvoření. O to méně je bude zajímat brouk. Ztrácím z jejich pohledu najednou jakoukoliv hodnotu.“
To bylo trudné pomyšlení.
„Lidé jsou však tvorové veskrze hloupí,“ uvědomil si po krátké odmlce. „Uvažte jen pana Čumpelíka. Ale i jiné. Neustále se trápí tím, co je před nimi, co musí udělat, co je minulo, co v té minulosti udělali za chyby, promýšlí následky a důsledky, vše si komplikují, zaplavují si hlavu malichernostmi. To je pitomé. Vždyť i já,“ musel se při té představě chtě nechtě usmát, „jsem byl ještě ráno, když jsem se vzbudil prve, člověkem. Člověčenství naštěstí není o tělesné schránce, je to jen nemoc mysli. Zbavuje se jí však nesmírně těžko. Úctu pak vzdejme těm, kteří mají snad k nám, zvířatům, alespoň trochu blízko. A my zvířata nejsme vývojově nižší tvorové, právě naopak. Překonali jsme tuto fázi a teď se už netrápíme pro sešlé tapety a popraskané nátěry. Můžeme na tyto věci myslit, ale víme, že to není třeba. Nežijeme minulostí ani budoucností, protože jasně vidíme marnost takového konání. Je to snad klišé, ale je třeba žít právě jen přítomným okamžikem. Řešit jen tady a teď, to je to skutečně důležité! To my zvířata dovedeme a lidé ne, to je to celé!“ završil vítězně. „Nejsme otroky okolností, setřásli jsme tíživé okovy myšlení, jsme svými pány, naše duše je svobodna, nezávislá na světě, a my žijeme mnohem šťastněji, než kdy žil jaký člověk. Ach, jak jsou lidé bláhoví, když se nám pro tuto vlastnost smějí. Když mají naši zamlklost, naši pudovost jen za projev hlouposti. Ba ne, je to projev nejvyšší mentální vyspělosti, teprve takto můžeme dosáhnout v životě opravdové radosti. Státi se zvířetem znamená vysvobodit se ze sansáry. Ještěže mám své lidství už za sebou. Musil to být jen jakýsi hrozný sen,“ oddychl si zhluboka a setřásl tu hrozivou vzpomínku z mysli.
Pak zazvonil budík a on se probudil. Ještě byla tma. Poděšeně makal kolem sebe. Ale nenalezl ani krunýř, ani žalostně tenké nohy, peřina jej mohutně překrývala ze všech stran. Měl ruce i nohy i hlavu i břicho i uši a vše to bylo dokonale lidské, vše se to příliš podobalo panu Čumpelíkovi. Nebylo pochyb o tom, že jsou stejného druhu. A v šeru viděl také, že na stole stále ležela signifikantní zpráva, stále nedopsaná stejnou signifikantní měrou. Cítil, že nedokáže zůstat zvířetem, že nemá dost vůle na to zůstat doma, že zkrátka do té práce půjde, že ho člověčenství přemůže, že zase spadne do toho marasmu, toho prokletého kolotoče, že bude z rajských kůrů znovu svržen do pekelného chřtánu. Proto také vstal a nedbaje osudu robátek, rozplakal se a nazul si bačkory, a zatímco hleděl na sešlé tapety a popraskaný nátěr dveří, oběsil se na lustru, docela v tichosti, tak, jak to měl rád.
Když časně ráno přišla posluhovačka, brzy poznala, jak se věci mají, vyvalila oči, zahvízdla, dlouho však nemeškala, nýbrž prudce otevřela dveře a hlasitě zavolala do tmy: „Pojďte se podívat, ono to chcíplo; leží to tam dočista chcíplé!“
(Krácené pasáže z povídky Franze Kafky PROMĚNA cituji v překladu Vladimíra Kafky)
Po krátký čas jej to rmoutilo. Jenže pak došel k zásadnímu poznání:
„Proč bych se tím ale trápil? Jsem přece brouk a brouci do práce nemusí. Ať si robátka klidně hynou, jen když u toho nebudou moc hlasitá, to nesnesu.“
Slastně zamlaskal a znovu usnul spánkem spravedlivých.
Probral se teprve k polednímu. Sluníčko za oknem příjemně připalovalo a hrálo na starém koberci prapodivnou stínohru, v níž byly nažloutlé krajkové žaluzie za hlavní postavy. S námahou otočil hlavu a hleděl teď na sešlé ztmavlé tapety a popraskaný nátěr dveří.
„Bylo by potřeba s tím něco udělat,“ napadlo mu. „Není možné žít v takovém nepořádku. Pořádek je základním stavebním kamenem lidstva. Bez něj by nefungovalo nic, bezcílně bychom se toulali světem, žili bychom jako zvířata. A člověk není zvíře.“
Zase to v něm chvilku šrotovalo.
„Jenže já jsem zvíře, a pořádek proto nepotřebuju.“
Už podruhé toho dne učinil zásadní objev, a tak jeho pravdivost raději opět podtrhl slastným mlasknutím. Rozvíjel své úvahy dál:
„Pořádek nepotřebuji, jsem zvíře. Jsem zvíře, nejsem déle člověkem. Je to vůbec možné?“ V oblasti beder ucítil bodavou bolest. To si nejspíš přeležel krovky. „Tedy ano, je. Možná je to nepravděpodobné a nestává se to často, ale už to tak bude. Ostatně nebudu asi ani první, ani poslední, když o tom psal už Kafka. Ale co to pro mě znamená prakticky? Že nejspíš nemohu mluvit…“ Otevřel ústa a z plných plic zakřičel jako raněný býk. Místností se však rozléhal jen tichý bzukot, snad malinko pomíšený s nějakým prapodivným chroptěním. „Přesně tak,“ konstatoval s jakýmsi zvláštním uspokojením. „Nemohu mluvit, nemohu se již dorozumět s žádným z lidí. K čemuže však to mluvení je? Je to jeden z pramála způsobů, jimiž můžeme dát najevo svou inteligenci. I když i to snad lze zpochybnit, uvážíme-li pana Čumpelíka, který neznal ničeho jiného než obludného řevu na každého, kdo si jen dovolil zmínit se o těch jeho škrpálech… Každopádně to ale povede k tomu, že budu najednou považován za nižšího tvora, protože ač si mohu myslet mnohé, nikdy to nikomu nedokáži předat. Zajímáme se my lidé – tedy,“ opravil se, uvědomiv si změnu druhového stavu, již prodělal, „zajímají se lidé o duševní pochody takové krávy? Hřebce? Psa? Nikoliv. Jsou to jejich nejbližší přátelé v živočišné říši, a přesto je berou jen jako němé tváře, hloupá stvoření. O to méně je bude zajímat brouk. Ztrácím z jejich pohledu najednou jakoukoliv hodnotu.“
To bylo trudné pomyšlení.
„Lidé jsou však tvorové veskrze hloupí,“ uvědomil si po krátké odmlce. „Uvažte jen pana Čumpelíka. Ale i jiné. Neustále se trápí tím, co je před nimi, co musí udělat, co je minulo, co v té minulosti udělali za chyby, promýšlí následky a důsledky, vše si komplikují, zaplavují si hlavu malichernostmi. To je pitomé. Vždyť i já,“ musel se při té představě chtě nechtě usmát, „jsem byl ještě ráno, když jsem se vzbudil prve, člověkem. Člověčenství naštěstí není o tělesné schránce, je to jen nemoc mysli. Zbavuje se jí však nesmírně těžko. Úctu pak vzdejme těm, kteří mají snad k nám, zvířatům, alespoň trochu blízko. A my zvířata nejsme vývojově nižší tvorové, právě naopak. Překonali jsme tuto fázi a teď se už netrápíme pro sešlé tapety a popraskané nátěry. Můžeme na tyto věci myslit, ale víme, že to není třeba. Nežijeme minulostí ani budoucností, protože jasně vidíme marnost takového konání. Je to snad klišé, ale je třeba žít právě jen přítomným okamžikem. Řešit jen tady a teď, to je to skutečně důležité! To my zvířata dovedeme a lidé ne, to je to celé!“ završil vítězně. „Nejsme otroky okolností, setřásli jsme tíživé okovy myšlení, jsme svými pány, naše duše je svobodna, nezávislá na světě, a my žijeme mnohem šťastněji, než kdy žil jaký člověk. Ach, jak jsou lidé bláhoví, když se nám pro tuto vlastnost smějí. Když mají naši zamlklost, naši pudovost jen za projev hlouposti. Ba ne, je to projev nejvyšší mentální vyspělosti, teprve takto můžeme dosáhnout v životě opravdové radosti. Státi se zvířetem znamená vysvobodit se ze sansáry. Ještěže mám své lidství už za sebou. Musil to být jen jakýsi hrozný sen,“ oddychl si zhluboka a setřásl tu hrozivou vzpomínku z mysli.
Pak zazvonil budík a on se probudil. Ještě byla tma. Poděšeně makal kolem sebe. Ale nenalezl ani krunýř, ani žalostně tenké nohy, peřina jej mohutně překrývala ze všech stran. Měl ruce i nohy i hlavu i břicho i uši a vše to bylo dokonale lidské, vše se to příliš podobalo panu Čumpelíkovi. Nebylo pochyb o tom, že jsou stejného druhu. A v šeru viděl také, že na stole stále ležela signifikantní zpráva, stále nedopsaná stejnou signifikantní měrou. Cítil, že nedokáže zůstat zvířetem, že nemá dost vůle na to zůstat doma, že zkrátka do té práce půjde, že ho člověčenství přemůže, že zase spadne do toho marasmu, toho prokletého kolotoče, že bude z rajských kůrů znovu svržen do pekelného chřtánu. Proto také vstal a nedbaje osudu robátek, rozplakal se a nazul si bačkory, a zatímco hleděl na sešlé tapety a popraskaný nátěr dveří, oběsil se na lustru, docela v tichosti, tak, jak to měl rád.
Když časně ráno přišla posluhovačka, brzy poznala, jak se věci mají, vyvalila oči, zahvízdla, dlouho však nemeškala, nýbrž prudce otevřela dveře a hlasitě zavolala do tmy: „Pojďte se podívat, ono to chcíplo; leží to tam dočista chcíplé!“
(Krácené pasáže z povídky Franze Kafky PROMĚNA cituji v překladu Vladimíra Kafky)
