Noční přepad – napsala Jasmin Carmel

Spím. Všude kolem mě je ticho. Najednou mě probudí tiché zavřísknutí a koutkem oka zaregistruji pohyb. Kolem se něco mihlo. Lupiči! napadne mě okamžitě.

V panice odhazuji přikrývku, a ještě v polospánku se štrachám na nohy. Polil mne ledový pot. Mám v bytě zloděje a zrovna ani nemám po ruce mobil, abych zavolala policii. 

Opatrně se plížím chodbou. V tom ucítím, jak se vedle mě něco pohnulo a vzápětí se mi něco ostrého zabodlo do nohy. Vykřiknu bolestí a snažím se vyndat si to z nohy. Zloděj mě asi poranil nožem!

Špatný vysavač - napsala Klárka Š. (11 let)

Dobrý den, jdu vrátit ten vysavač, co jsem si včera koupila. Když jsem ho poprvé zapnula, tak praskl. To je mi jedno, že se to jinak nedělo! Jako matka musím mít vysavač, který funguje. 

Jestli mi do tří dnů nedáte fungující vysavač, tak si ho dojdu koupit někam jinam. Mám muže a tři děti, proto se musím starat i o jiné věci, než jestli se vám chce prodat mi dobrý nebo špatný vysavač. Vaše výrobky jsou nefunkční. 

Údržbář - napsala Klárka Š. (11 let)

To ti žáci nemůžou chvíli něco neničit? Aha, tak proto jsem dneska tady, z topení teče voda a okno je rozbité. Je to tady špinavé, chudák uklízečka. Byla by to i celkem hezká třída, kdyby nebyla převážně z lepidla a součástek. Všechno je tady už alespoň jednou rozbité a spravené. Tu a tam i některá součástka chybí. Třeba tady tenhle stůl má dvě nohy kratší. A tohle je židle, nebo stolička? Nemá to opěradlo, ale je to židle. Tyhle věci už nešly spravit. A proč si paní učitelka nechala udělat velká okna, když jsou přes ně pořád žaluzie?

Vrána, koláč a liška - napsala Klárka Š. (11 let)

Matěj Jurkáček, Fakulta designu a umění J.S. v Plzni

Za starých časů bydlely ještě vrána a liška spolu v jedné dubové chaloupce . 
Jednoho dne dostala liška chuť na koláč. Ale byla líná a usmyslela si, že se pečení vyhne. Zavolala proto vránu a řekla jí: „Milá vráno, dostala jsem chuť na koláč, ale není mi dobře, a tak tě prosím, upeč nám koláč.“ 

Vrána poznala lež a řekla: „Ano, liško, upeču koláč, ale musím z něho dostat tolik, kolik si zasloužím.“

Liška se nad tím ani nezamyslela a přikývla. 

Vrána začala péct a liška se smála pod vousy, jak vránu obelstila. 

Výlet na Sokolku - napsala Klárka Š. (11 let)

Probouzím se a podívám se z okna. Vidím jen pár zelených flíčků a spoustu modré. Víc už nic. Čím to šmarjá je? 

„No jasně, brejle!“ 

Sáhnu na stolek, nejsou tam. Je to otravné, pořád je hledat. Navíc mi nesluší, jsou moc velké a vypadám v nich jako sova. Zašátrám na poličce a sláva – našla jsem je! Jdu do jídelny poslechnout si víc o výletu na Sokolku.

Rozhovor s dědečkem o socialismu - napsala Klárka Š. (11 let)

Jaký je tvůj názor na socialismus?
No, to je poměrně složitá otázka.

Jako jestli se ti líbil?
V době, kdy jsme žili v socialismu, jsme byli tak trochu jako zvířátka v zoo. Zvířátkům v zoo třeba svoboda nechybí, protože ji neznají. My jsme v socialismu spoustu věcí neznali, a proto nám nechyběly.

Aha. Takže to pro tebe bylo normální.
Ano, bylo to pro mě normální.

Bylo něco lepší než teď? Tím myslím, jak si to myslíš teď.

Pro mě to lepší asi nebylo, i když mládí jsem měl svým způsobem bezstarostnější. Protože v životě spolu souvisí svoboda a zodpovědnost. Byl jsem v mnoha věcech méně svobodný než teď, mohl jsem sehnat míň věcí, ale zase jsem měl míň starostí, protože tehdy třeba neexistovali nezaměstnaní.

Nervozita - napsala Eliška Klímová

„Další prezentující bude Václav,“ pronese učitelka od tabule. „A ty, Heleno, se připrav. Půjdeš po něm.“
Václav se za monitorem snaží, aby byla jeho prezentace co nejpoutavější, ale já nejsem schopna se vůbec soustředit. 

Jediné, na co teď myslím, je moje představení před třídou. Práci jsem sice dělala sama, to ale neznamená, že tématu rozumím.
Začínají se mi potit ruce, lehce si podupávám pravou nohou.

Úkol - napsala Klárka Š. (11 let)

Ale ne, úkol! A za minutu zvoní. Kdyby byl z angličtiny, tak bych měla ještě dvě přestávky, ale on je z češtiny. S tím studiem jsem si to měla rozmyslet, než jsem si úplně zničila život. Kdybych poslechla tu sudičku, tak jsem teď mohla v klidu spát a nemusela řešit tenhle zpropadený domácí úkol. Ale já jsem chtěla studovat a teď mi to učení ani nejde. Včera jsem dostala pětku a tři čtyřky a k tomu všemu teď ještě dostanu poznámku za nesplněný úkol, navíc už pátý. S tímhle si mě nikdo nevezme. A jestli se nezlepším, tak až dostuduju, tak už budu důchodkyně.

Gymnaziální vánoční idylka– napsala Sofie Epsteinová

„Zdravim, lidi!“ volám už ze dveří, když vcházím do třídy plné otrávených studentů.
„Jste snad zombíci, nebo proč tady máte takovou tmu?“ 

Rozsvítím všechny tři řady světel a náhle na mě mžourá šestnáct párů očí.
Zkontroluju Zemana, který visí vedle čerstvě ozdobeného stromečku, a usměju se. 

Na poslední předvánoční hodinu dějepisu jsem si vybral svoje oblíbené téma. Ze zásuvky vytáhnu křídu a na tabuli naškrábu velkými písmeny: TUDOROVCI.

Velký požár - napsala Klárka Š. (11 let)

„Dobrý den, já jsem Jirka Novák. Jsem tady poprvé, můžu se na něco zeptat? Nevím kam mám jít, když je poplach.“ Jiný hasič mi ukázal, kam. Je to něco jako garáž, parkuje tu hasičské auto a vzadu jsou skříňky s obleky a helmami. Připravím se a už zase se na něco ptám: „Kam mám jít teď?“ Podle rady jsem se vydal ven. Už vyjelo auto a taky tam už stojí ostatní v oblecích proti sálavému teplu. Tenhle oblek a oblek proti chemickým haváriím se od normálního obleku liší tím, že mají vlastní boty a taky rukavice.

Zelená – napsala Sofie Epsteinová

„Cítila jste to, paní?“ Senior navlečený ve vestičce zamrkal na svoji spolucestující.

„Cože? Ne, já rozhodně nic necítila,“ mračila se žena a snažila se udržet svoje dítě, které se neustále rozbíhalo do dveří, v kupé vlaku.
„Ale jo; jako když jsme byli mladý… Ta vůně... co mi to jen připomnělo?“
„Nevím, o čem mluvíte,“ zavrtěla se na sedadle žena.
„Ježišmarjá… to musel být, vy víte kdo.“
„Ne.“
„No ten chuligán přece! Ty dredy, mně to bylo hnedka jasný. No jó, marjánka, panečku, ta nás za totáčka držela nad vodou.“
„Co to povídáte?!“ vykřikla žena a rukama zakryla svému dítěti uši.
„Ale nedělejte se.“
„Co si to dovolujete?!“

Debata na Olympu - napsala Jasmin Carmel

,,Tichóóóó!“ zaburácel sálem mocný hlas vládce bohů.
Všichni Olympané ztichli a otočili se na Dia. Věděli, že teď už musí mlčet. Porada bohů začala. 

,,Jsou všichni přítomni?“ zeptal se Zeus. 

,,Až na Apollóna,“ hlásila Artemis, sestra slunečního boha. ,,Stále truchlí nad ztrátou svého syna Faethóna.“

,,Ach ano, chudák,“ přitakala krásná Afrodita. 

,,Žádný chudák, hlupák to byl!“ oponoval Árés, bůh války. ,,Co ho to napadlo, lézt do Slunečního vozu a řídit ohnivé koně, které nedokáže zkrotit nikdo jiný než jeho otec?!“

,,Tichóóóó!“ ozval se znovu mocný Diův hlas, až se celý Olymp otřásal v základech. ,,To Apollona neomlouvá. Artemido, vyřiď mu že na další poradě už ho chci vidět!“ rozkázal Zeus. Pak se odmlčel, a když bohové konečně utichli, zeptal se mrzutě: ,,Tak, co dnes musíme všechno probrat?“  

Den, kdy jsem ho viděl naposledy - napsala Linda Hájková

Černobylská tragédie

„Jsi připraven?“ zeptá se mě táta, když procházíme dlouhou chodbou. 

„Jsem nervózní,“ pokrčím rameny a podívám se z okna. Je nádherný dubnový den. Ve vzduchu je konečně cítit jaro a já se chystám na svoji první směnu v elektrárně. 

„Vzpomínáš, když jsi byl ještě malý kluk?“ zeptá se mě. Otočím se k němu a zadívám se do jeho zelených očí. Všímám si vrásek, které mu do obličeje vryl čas a starosti. „Ptal ses mě, co by se stalo, kdyby sis do jádra reaktoru plivnul...“ 

„Jo, vzpomínám,“ zasměju se a tváře mi zrudnou. 

Táta mě poplácá po zádech. Snaží se mě povzbudit, abych se necítil, tak mizerně: „Já byl první den také nervózní.“   

Poslední káva - napsala Sofie Epsteinová

„Poschodí 92,“ hlásil elektronický hlas reproduktoru.

Cinklo to a já vyletěla z výtahu. 

„Zatracená závislost na kofeinu,“ říkala jsem si, když jsem v lodičkách běžela ke kanceláři, ruce plné dokumentů, bez kterých by skončil svět, a moje káva vedle nich koketně žbluňkala.

Konečně přede mnou byly dveře z dubového masivu. Leskla se na nich jmenovka – J.D. Michael Watson. Sevřelo se mi srdce. Stáhla jsem si po běhu vykasanou sukni do korektní délky a zaklepala.
„Dále,“ zamručel zevnitř hluboký hlas, „jdete pozdě, Evelyn, 8:30, to už není ani akademická čtvrt hodinka,“ vyčetl mi, aniž by zvedl zrak od práce na stole.
„Omlouvám se, Michaele.“
„Vyřídíme si to později, teď běžte něco dělat!“ 

Tehdy ještě nikdo z nás netušil, že žádné později se už konat nebude.

Láska v prášku – napsala Sofie Epsteinová

Za ramena držím rozesmátou kamarádku. Táhnu ji od branky ke vchodovým dveřím a syčím ostré: „Psst!“ Jako myšky vcházíme do našeho domu. Už teď lituji, že jsem ji neposadila na vlak, když ještě byla příležitost. Ta blbka je úplně opilá.

Jsou tři hodiny ráno a já neúspěšně, za to velmi hlasitě, bojuji se zámkem u dveří. Zatraceně. Máma mě zabije…

Budíček – napsala Sofie Epsteinová

Nestíhám. Přestože mě čeká ranní sprint na autobus, hledám po domě sluchátka. Vybíhám z domu, málem zapomenu roušku a celá udýchaná dorážím na zastávku. Autobus zrovna přijíždí.

Zamáčknu se do sedačky a konečně se můžu soustředit na libé tóny ve svých uších.
„Zapomněla vážení, na jahody mražený…“ pousměju se. Vybaví se mi letní tábor.
Zdá se mi, jako by to bylo už hrozně dávno. Chtěla bych zas žít jen ranními rozcvičkami, hraním si na Harryho Pottera a každý večer sedávat u táboráku.

Isabella Mortimerová – napsala Jasmin Carmel

Isabella odpovídá na inzerát:

Bruneta, hezká, atraktivní, kolem třicítky. Jemné obličejové rysy, hezká tvář, zelené oči. Ráda čte, je vzdělaná. Silná osobnost, má ráda romantiku a má jemný smysl pro humor. Díky situaci je nervózní.

Hmm, ten vypadá dobře. Má rád projížďky na kole, hmm…asi sportovec. Na tom profilu vypadá pěkně a působí důvěryhodně. To by snad stálo za zkoušku. Tak jo, jdu na to: 

Ahoj Jaroslave… ne, počkat, to ne, takhle ne. Co třeba – Ahoj Járo… jo, to už zní líp.

Jak se mlok nikdy nepoučil – napsala Lucie Hybšová

Vladivoj nebyl jako ostatní mloci skvrnití. Ano, sice žil ve vlhké lesní lokaci stejně jako všichni obojživelníci, ale zde všechna podobnost končila.

Už jako malý se totiž cítil málo žlutý. Narodil se s pěti malými skvrnkami na zádech, ale tím to haslo; zbytek jeho kůže tvořila lesklá černá barva. Jeho vlastní rodiče ho kvůli absenci žlutosti vydědili. Žádné děti si s ním nechtěly hrát, protože se ho bály. Šeptaly si: „Takhle málo žlutý mlok se snad nemůže ani nazývat skvrnitý!“

Melodie – napsala Lucie Hybšová

Zpod zavřených dveří se ozývala hudba. Věděl, že by měl pokračovat dál, ale cosi ho přimělo zastavit. Aniž by si zcela uvědomoval, co dělá, přitiskl ucho ke dveřím a zaposlouchal se do té známé melodie.

Vzpomněl si na zaprášený lustr, na zelený ošoupaný koberec, na boty poházené u vchodových dveří. 

V hlavě se mu rozezněl dětský smích a veselý hlas ženy, která jen tak naoko hubovala. Ta žena milovala melodii, hrající v tom zavřeném pokoji. Milovala tu rychlou, nelítostnou hudbu, kterou dokázal vytvořit pouze klavír, za nímž seděl jeho pán. 

Sahara – napsala Sofie Epsteinová

Čůrky potu kreslily cestičky po nátělníku, který se mu nepříjemně lepil na široká, lesklá ramena. Slunce pálilo. Nohy se bořily do písku. Křup, křup. Ten zvuk ho doháněl k šílenství.

„Zatracená poušť,“ odplivl si.
Porouchanou buginu nechal míle za sebou. V žilách pumpující vztek. „Zatracenej Afričan.“