Za ramena držím rozesmátou kamarádku. Táhnu ji od branky ke vchodovým dveřím a syčím ostré: „Psst!“ Jako myšky vcházíme do našeho domu. Už teď lituji, že jsem ji neposadila na vlak, když ještě byla příležitost. Ta blbka je úplně opilá.
Jsou tři hodiny ráno a já neúspěšně, za to velmi hlasitě, bojuji se zámkem u dveří. Zatraceně. Máma mě zabije…Přemýšlím nad tím, proč ještě nikdo neopravil tu prasklou žárovku v předsíni a proklínám svoje kamarády za to, že mě vytáhli na mejdan, přestože jsem plánovala celý páteční večer strávit uklízením a meditací. Uchechtnu se nad svojí naivitou. Jako by to tak nebylo pokaždé.
Už slyším vrzající schody a ze zkušenosti rozeznávám maminčiny kroky. To bude malér.
„Sofie,“ praví přísným hlasem žena, která mě porodila, „vy zase vypadáte.“
S výmluvným pohledem si velmi pomalu vyzouvám tenisky, zatímco mamka konečně zamyká vchodové dveře.
„Promiň,“ zašeptám, „nějak se to protáhlo.“
Dostanu pohlavek, dozvídám se, že jsem pacholek, následně, že je dobře, že žiju, že doufá, že jsme si aspoň zavolaly taxíka, a nakonec i tu pusu na dobrou noc. S protočenými panenkami a pokynem: „Nedělejte bordel, ať nevzbudíte tátu,“ se otočí na patě a odchází zpátky do ložnice.
Áďa, která se držela mých instrukcí a kromě zadrmoleného: „Dobr včer,“ po celou dobu mlčela, se stále krčí za mými zády, jednou rukou zachycená o skříňku. Svlékám jí bundu, rozvazuji tkaničky a odvádím ji do svého pokoje.
„Bacha na ten věšák,“ připomenu jí po poslední zkušenosti, kdy do něj narazila a celým patrem se rozlehla ohlušující rána. Kývne, že rozumí.
V pokoji po ní hodím pyžamo a obě se vrávoravě vydáváme do koupelny, vyčistit si zuby.
„Fuj, to jsem se lekla,“ rychle zhasnu a snažím se zapomenout, co jsem teď viděla v zrcadle.
Padneme do postele. Hygiena počká na ráno.
To přichází nemilosrdně brzy. Bolest hlavy je neúprosná, pocit viny skličující. Sdělíme si zážitky z předchozího dne a s pocitem studu se loudáme do kuchyně.
„Dobré ráno, děvčata,“ směje se maminka naší dvojici, značně se podobající příšerám zombie, a podává nám skleničky s šumícím magnesiem. Jak já ji miluju!
Verze pro autorské čtení:
Za ramena držím rozesmátou kamarádku. Táhnu ji od branky ke vchodovým dveřím a syčím ostré: „Psst!“
Jako myšky vcházíme do našeho domu. Už teď lituji, že jsem Adélu neposadila na vlak, když ještě byla příležitost. Ta blbka je úplně opilá.
Jsou tři hodiny ráno a já neúspěšně, za to velmi hlasitě, bojuji se zámkem u dveří. Zatraceně. Máma mě zabije…Už slyším vrzající schody a rozeznávám maminčiny kroky.
„Sofie,“ praví přísným hlasem, „vy zase vypadáte.“
„Promiň,“ zašeptám, „nějak se to protáhlo.“
Dostanu pohlavek, dozvídám se, že jsem pacholek, následně, že je dobře, že žiju, že doufá, že jsme si aspoň zavolaly taxíka, a nakonec i tu pusu na dobrou noc. S protočenými panenkami a pokynem: „Nedělejte bordel, ať nevzbudíte tátu,“odchází zpátky do ložnice.
Áďa, která se držela mých instrukcí a kromě zadrmoleného: „Dobr včer,“ po celou dobu mlčela, se kymácí za mými zády.
„Bacha na věšák,“ připomenu jí. Minule do něj narazila a celým patrem se rozlehla ohlušující rána. Svlékám jí bundu, rozvazuji tkaničky a odvádím ji do svého pokoje. Padneme do postele. Hygiena počká na ráno.
To přichází nemilosrdně brzy. Bolest hlavy je neúprosná, pocit viny skličující. Sdělíme si zážitky z předchozího dne a s pocitem studu se loudáme do kuchyně.
„Dobré ráno, děvčata,“ směje se maminka naší dvojici, značně se podobající příšerám zombie, a podává nám skleničky s šumícím magnesiem. Jak já ji miluju!
„Bacha na věšák,“ připomenu jí. Minule do něj narazila a celým patrem se rozlehla ohlušující rána. Svlékám jí bundu, rozvazuji tkaničky a odvádím ji do svého pokoje. Padneme do postele. Hygiena počká na ráno.
To přichází nemilosrdně brzy. Bolest hlavy je neúprosná, pocit viny skličující. Sdělíme si zážitky z předchozího dne a s pocitem studu se loudáme do kuchyně.
„Dobré ráno, děvčata,“ směje se maminka naší dvojici, značně se podobající příšerám zombie, a podává nám skleničky s šumícím magnesiem. Jak já ji miluju!
