Hned, jak mohly, šustily na nás, že jsme prý příbuzní, ba dokonce sourozenci. Já si to teda ale vůbec nemyslím. Jedna maminka u kasy totiž kdysi říkala své holčičce: „Přinesla tě vrána a s tvým bráškou přiletí čáp. Líp to ale pochopíš, až budeš starší.“
A tahleta rozhodně žádný pták nepřinesl. Nebo jsem ještě dostatečně nezestárlo. Ještě k tomu nám vůbec nejsou podobná. Ostatní si s tím nelámou tyčku. Cožpak to ale nevidí?!
My všechna jsme KU-LA-TÁ. A potom samozřejmě… Malá nebo velká. Kyselá nebo sladká. Po některých dětem praskají v krku malé drobné bublinky. Po jiných jim zuby slepí žvýkačka. Často na sebe vyplazují barevné jazyky ať už si koupí fialovou borůvku, zelené jablko nebo něco úplně jiného. Na první pohled jsme ale jedna velká rodinná sešlost oblečená ve stejném druhu křiklavě pestrého obalu.
Ti moji nezvedení sourozenci však vypadají jako by někdo dlaněmi rozválel dlouhý váleček a pak z něj nasekal jednoho bráchu po druhým. Všechny stejně protáhlý, růžový…A pak záhada… Mají v sobě, tvrdí, ještě několik děr. K čemu slouží si nechali jako překvapení. Prý až je koupí první zákazník, tak uvidíme. Já ale pochybuji, že o něco tak podivného bude mít někdo zájem.
To jsem ještě opomněl jejich ohoz. Modrou plastovou fólii s taktéž žůžovým neskutečně vysmátým obličejíkem. Ten bílý úsměv mě bude strašit ve snech. Navíc kolem něj lítají notičky s výrazným žlutým nápisem. Zahraj si písničku! To už vůbec nechápu. Jak jako? Snad neumí zpívat a hrát!
Možná to hned zjistím. Malá zákaznice právě ukazuje přímo na naší polici.
My všechna jsme KU-LA-TÁ. A potom samozřejmě… Malá nebo velká. Kyselá nebo sladká. Po některých dětem praskají v krku malé drobné bublinky. Po jiných jim zuby slepí žvýkačka. Často na sebe vyplazují barevné jazyky ať už si koupí fialovou borůvku, zelené jablko nebo něco úplně jiného. Na první pohled jsme ale jedna velká rodinná sešlost oblečená ve stejném druhu křiklavě pestrého obalu.
Ti moji nezvedení sourozenci však vypadají jako by někdo dlaněmi rozválel dlouhý váleček a pak z něj nasekal jednoho bráchu po druhým. Všechny stejně protáhlý, růžový…A pak záhada… Mají v sobě, tvrdí, ještě několik děr. K čemu slouží si nechali jako překvapení. Prý až je koupí první zákazník, tak uvidíme. Já ale pochybuji, že o něco tak podivného bude mít někdo zájem.
To jsem ještě opomněl jejich ohoz. Modrou plastovou fólii s taktéž žůžovým neskutečně vysmátým obličejíkem. Ten bílý úsměv mě bude strašit ve snech. Navíc kolem něj lítají notičky s výrazným žlutým nápisem. Zahraj si písničku! To už vůbec nechápu. Jak jako? Snad neumí zpívat a hrát!
Možná to hned zjistím. Malá zákaznice právě ukazuje přímo na naší polici.
„Dnes tu máme novinku,“ upozorňuje jí hned obsluha. Jednoho sourozence vzala a podala ho do dětské ručičky.
Za chvíli obal leží v koši.
Další zvláštnost! Červená tyčka se cukrátku protahuje skoro na dvojnásobnou délku. Dívenka ho pomalu olízla. Pomlaskla si: „To je ale slaďoučké!“ Pak si ho do pusy vložila znovu. Začala foukat a tahat za držátko: „Písk! Pííííísk! Písky-píííísk! Píííí! Písk!“
Mohlo mi to uši utrhnout, ale mladá umělkyně vypadala spokojená. Dokonce se před odchodem ze dveří poklonila.
Tak píšťalková lízátka…To jsou mi šílení příbuzní…
Tak píšťalková lízátka…To jsou mi šílení příbuzní…
Jen MOŽNÁ příbuzní…
Snad se rychle vyprodají a přestanou nám kazit rodinnou idylku.
