Znáte ten pocit, co přináší Pražská zima? Žádná zasněžená romantika! Člověk je celý ztuhlý až na kost, ruce má zrudlé a mrazem ošlehané. Sotva je možné udržet telefon v ruce a namačkat ráno odpověď na whatsappu, typu: „Miláčku také Ti přeji krásné dobré ráno…Už jste na cestě do školy?... A pes je vyvenčený?...atd …“
Už už jsem se těšila, jak se svalím do vagónu a přečtu si zprávy na Seznamu.
Když jsem ale přicházela na nástupiště, něco bylo jinak.
Atmosféra jindy naspeedovaného metra byla fuč. Žádné pulzování a spěch. Naopak, všechno bylo paralyzované a zároveň úzkostlivé, zkrátka ve vzduchu byl strach! A najednou i mě přepadla obrovská vlna paniky. Vůbec jsem nechápala, proč mi tak je a v duchu si jen říkala, že je něco špatně. Nedokázala jsem to ovšem přesně pojmenovat.
V tu chvíli okolo mě prošla dáma, mohla být tak ve středních letech tipuji a na ústech měla roušku. Do té doby jsem roušky znala pouze z nemocničního prostředí nebo z katastrofických filmů. Vzpomínám si, že jsem si pomyslela: „Tak takhle to asi vypadalo, když měla přijít válka a lidé se obávali toho nejhoršího…“. V ten moment jsem ještě zdaleka netušila, jaký nezvaný host to k nám právě přišel. Přestala jsem se těšit na jaro.
V tu chvíli okolo mě prošla dáma, mohla být tak ve středních letech tipuji a na ústech měla roušku. Do té doby jsem roušky znala pouze z nemocničního prostředí nebo z katastrofických filmů. Vzpomínám si, že jsem si pomyslela: „Tak takhle to asi vypadalo, když měla přijít válka a lidé se obávali toho nejhoršího…“. V ten moment jsem ještě zdaleka netušila, jaký nezvaný host to k nám právě přišel. Přestala jsem se těšit na jaro.
Původní verze:
Nezvaný host
Byl únor, přesněji konec února, začátek března, když jsem si to po ránu celá promrzlá šinula do ledových útrob metra. A zase jak ten křeček do práce, kolečkové martýrium opět začíná a ještě je furt zima! Už chci jaro a sluníčko! Zoufala jsem si v duchu.
Znáte ten pocit, co přináší Pražská zima? Žádná zasněžená romantika! Člověk je celý ztuhlý až na kost, ruce má zrudlé a mrazem ošlehané. Sotva je možné udržet telefon v ruce a namačkat ráno odpověď na whatsappu, typu: Miláčku také Ti přeji krásné dobré ráno…Už jste na cestě do školy?...A pes je vyvenčený?...atd…
Už už jsem se těšila, jak se svalím do vagónu a přečtu si zprávy na Seznamu. Když jsem ale přicházela na nástupiště, něco bylo jinak. Atmosféra jindy naspeedovaného metra byla fuč. Žádné pulzování a spěch. Naopak, všechno bylo paralyzované a zároveň úzkostlivé, zkrátka ve vzduchu byl strach! A najednou i mě přepadla obrovská vlna paniky. Vůbec jsem nechápala, proč mi tak je a v duchu si jen říkala, že je něco špatně, že je něco zkrátka jinak. Nedokázala jsem to ovšem přesně pojmenovat.
V tu chvíli okolo mě prošla dáma, mohla být tak ve středních letech tipuji a na ústech měla masku, přesněji respirátor. Do té doby jsem roušky a respirátory znala pouze z nemocničního prostředí nebo z katastrofických filmů. Vzpomínám si, že jsem si pomyslela:,,Tak takhle to asi vypadalo, když měla přijít válka a lidé se obávali toho nejhoršího….“. V ten moment jsem ještě zdaleka netušila, jaký nezvaný host to k nám právě přišel.
Byl únor, přesněji konec února, začátek března, když jsem si to po ránu celá promrzlá šinula do ledových útrob metra. A zase jak ten křeček do práce, kolečkové martýrium opět začíná a ještě je furt zima! Už chci jaro a sluníčko! Zoufala jsem si v duchu.
Znáte ten pocit, co přináší Pražská zima? Žádná zasněžená romantika! Člověk je celý ztuhlý až na kost, ruce má zrudlé a mrazem ošlehané. Sotva je možné udržet telefon v ruce a namačkat ráno odpověď na whatsappu, typu: Miláčku také Ti přeji krásné dobré ráno…Už jste na cestě do školy?...A pes je vyvenčený?...atd…
Už už jsem se těšila, jak se svalím do vagónu a přečtu si zprávy na Seznamu. Když jsem ale přicházela na nástupiště, něco bylo jinak. Atmosféra jindy naspeedovaného metra byla fuč. Žádné pulzování a spěch. Naopak, všechno bylo paralyzované a zároveň úzkostlivé, zkrátka ve vzduchu byl strach! A najednou i mě přepadla obrovská vlna paniky. Vůbec jsem nechápala, proč mi tak je a v duchu si jen říkala, že je něco špatně, že je něco zkrátka jinak. Nedokázala jsem to ovšem přesně pojmenovat.
V tu chvíli okolo mě prošla dáma, mohla být tak ve středních letech tipuji a na ústech měla masku, přesněji respirátor. Do té doby jsem roušky a respirátory znala pouze z nemocničního prostředí nebo z katastrofických filmů. Vzpomínám si, že jsem si pomyslela:,,Tak takhle to asi vypadalo, když měla přijít válka a lidé se obávali toho nejhoršího….“. V ten moment jsem ještě zdaleka netušila, jaký nezvaný host to k nám právě přišel.
