Tak a je to tady. Moje sladce nervózní žena sedí v záři reflektorů na plastové židli, která při každém pohybu nahlas zavrže. Tváře má červené, mrtvolná bledost ustoupila a díky těm dvěma deckám bílého, které vypila na stojáka těsně před odchodem na pódium, vypadá odevzdaně.
Pravděpodobně jí konečně došlo, že tohle prostě musí dotáhnout do konce, protože utéct před zraky diváků by vypadalo blbě.
A moje žena nemá ráda, když vypadá blbě.
Během čtení příspěvků jejích kolegů se neustále usmívá. Myslím, že tím odhání přicházející mdloby. Když je konečně uvedena a začíná číst, hlas se jí jemně chvěje. To je dobré znamení. Moje žena je totiž nervózní jen tehdy, když jí na něčem opravdu hodně záleží. V tu chvíli se z rebelky s prořízlou pusou a ostrým jazykem mění v nejistou žačku církevního gymnázia, která se právě chystá nahlas vyslovit slovo „sex“.
Povídka končí, diváci tleskají a obličej mé ženy vyzařuje neskonalé štěstí a úlevu. V tom okamžiku mi dochází, že jsem svoji ženu nevyfotil, ale snad mi to ve svém blaženém stavu odpustí.
