Kůň a pán - napsala Jasmin Carmel

„Uff, ty jsi rok od roku těžší a těžší. Vím, že je to nesmysl, ale stejně my připadá, že si musel přibrat.“
„No, teoreticky je to možné… Když tady jen tak sedím, na koňském hřbetě a nic nedělám, tak zřejmě prostě trochu tučním…“
„Trochu? Nezlob se na mě, můj pane, ale je to na tobě dost poznat. Když s tím nebudeš nic dělat, brzo se přiblížíš stádiu obezity. Ještě ti schází sandály s ponožkami, místo vlajky do ruky chleba s řízkem, a splňuješ všechna kritéria pro moderního Čecha.“
„Nech si ty stupidní poznámky, ty drzá koňská tlamo. Je pravdou, že bych s tím měl něco dělat. Jenže co?“
„Snadná pomoc, můj pane. Víš co? Budeme spolu běhat kolečka po náměstí. Samozřejmě v noci, aby nás neviděli lidé. To by zas bylo pozdvižení, že obživly sochy na Václavském náměstí… Ale ne, že tě budu nosit. Kdepak, nic takového! Pěkně budeš utíkat po svých!“
„No…úplně se mi to nezamlouvá…“

Raněný a vítěz - napsala Jana Bednářová

Raněný

Vítěz

,,Jak se máš?“
,,Hm, co myslíš?“
,,No, vypadáš smutně, máš skloněnou hlavu s pohledem upřeným do země.“
,,Divíš se? Je to jediné místo kam směřuji. Už se i těším, až vše skončí. Moc to bolí, rána pálí, jakoby mi hořelo celé tělo. Víš, nečekal jsem, že se svou Aničkou prožiji tak málo, tak málo milování, společných rán, společných večerů. Tolik jsme toho plánovali. Přáli jsme si mít velkou rodinu, dětí jako smetí.
,,Je mi to tak líto. Chtěl bych vše zpět! Ale teď už nemám sílu žít, jsem unavený.“

Pravda o Sulamit Rahu - napsal Marek Greger

Rok 1908 byl velmi bohatý na události. V Londýně se konaly Olympijské hry, v Ústí nad Labem založili ZOO, a v Jaroměři, v hospodě U Blažků, se po sedmém pivu ustanovil fotbalový klub.
Byl to rok bujarých oslav. Císař Franz Josef navštívil město Prahu, kde zahájil jubilejní výstavu Obchodní komory. Ve dnech císařovo návštěvy se pro jeho pobavení, v kabaretu Lucerna, konala burleskní show. Vévodila jí břišní tanečnice až z dalekého Dánska, Sulamit Rahu.
Karel Hašler, majitel klubu Lucerna, ten večer přizval již věhlasného sochaře, Jana Štursu, který proslul především jako milovník ženského pohlaví. Ostatně, který muž – jím – není. Přesto, vystoupení břišní tanečnice zasáhlo Štursu o něco víc něž ostatní! V první chvíli se mistr dokonce domníval, že se o něj pokouší infarkt. – Šlo však pouze o zrychlený tep, který vyvolal pohled na živočišný vzhled umělkyně. Mistrovi se tak vlastně jen nedostávalo – do hlavy dostatečné – množství krve.
Přítel Hašler si povšiml Štursovo zájmu o umělkyni a po vystoupení ji pro mistrovu potěchu přizval ke stolu. Sulamit Rahu se nechala lehce poblouznit (tedy ne úplně tak mistrovým umem, jako spíš částkou, kterou ji za pózování nabídl). Ke spolupráci svolila.

Ledový dech - napsal Marek Greger

Depozitář Horácké galerie

„Nikdy by mě nenapadlo, že skončím takhle.“
„Jak?“
„No, na dlažbě…“
„A mě to jako někdy napadlo?“
„Nojo, ale ty máš aspoň výhled…“
„Výhled? Já teda nevím jakej máš ty, ale já koukám akorát tak do prdele…“

Štursova matka a Dar nebes a země - napsala Anna Vocelová

Štursova matka

Dar nebes a země

„Nekoukejte na mě tak pohoršeně, já za smrt vašeho syna opravdu nemůžu.“
„Ty, nebo nějaká jiná. Stojíš mi tu po ruce, tváříš se jako neviňátko, tak to prostě slízneš za všechny ty prostopášnice. Prý Dar nebes a země, pche!“
„Myslíte nás, mistrovy múzy?“

Raněný a Dar nebes a země - napsal Yakeen

Raněný

Dar nebes a země

„Teda nejhorší bylo, tam celý dny stát, s těma rukama zvednutýma před sebou. Ještě měsíce potom, jsme se nemohla na hroznový víno ani podívat.“
„Pro mě byla nejhorší ta zima v atelieru.“
„Víš, že bych si myslela, že pro tebe muselo být mnohem horší, stát pořád na špičkách a padat dopředu?“
„Kdepak to bylo docela pohodlný, byl jsem zavěšený v kruzích, a ty jsem si vypolstroval měkkým hadrem. Kdepak nejhorší byla ta zima.“
„ A co ty ruce? To přece muselo vyčerpávající. Vždycky jsem si říkala, že z toho máš ten zoufalý výraz.“
„Ne, ne. Ty ruce právě taky zvedaly ty kruhy. Jak jsem jednou našel rovnováhu v předklonu, tak to bylo dobrý. Navíc jsem mohl, trénovat břišní svaly, a ty jsem měl na svým těle nejradši. Jak říkám, strašná, byla ta zima v atelieru.“

Na cestě se Sulamit Rahu - napsala Věra Staňková

„Opatrně!“ zavolal Jan na pomocníky, kteří nakládali na povoz velkou, dřevěnou bednu. Měřila přes dva metry a už podle toho, jak se s ní oba mladíci potýkali, bylo zřejmé, že je pěkně těžká.
„Dobře ji připevněte, má před sebou dlouhou cestu,“ nabádal je Jan.
Velmi mu záleželo na tom, aby Sulamit Rahu dorazila do Itálie celá. Nejen proto, že za sochu dostal dobře zaplaceno. Byla to pro něj velká událost, vystavovat v Benátskách svoje dílo, mezi autory zvučných jmen z celé Evropy.

„Bože,“ problesklo mu hlavou. „Proč právě ona?“
Dobře si pamatoval na chvíli, kdy dánskou břišní tanečnici poprvé viděl vystupovat v pražské Lucerně. Měla daleko k ideálu antické krásy, zato života v ní bylo tolik, že se to dalo slovy těžko popsat. 

Lachtaní souboj - napsala Jasmin Carmel

Jan Lauda

Sotva se v Horácké galerii zhasne a všechno pokryje tma, začnou náhle všechny sochy v místnosti ožívat. Mezi všemi ostatními i dva lachtani, kteří mezi sebou, tak jako každou noc, začnou soupeřit o podstavec, na kterém jsou vystaveni. 

„Vrrrrách! Grrrrr! Slez dolů, tohle je můj podstavec!“ začne jako první výhružně krčit čumák lvoun s rezavějším bronzovým odstínem. 

„Haha, grrrrrr. Ani mě nehne. Ty odsud vypadni, a to rychle, než ti natrhnu ten tvůj zrzavej kožich!“ ohání se hned druhý, tmavohnědý s měděným nádechem lesklé srsti. 

„Cos to řekl?!“ ozve se ryšavý lachtan. 

Prej moderní umění - napsala Zdena Součková

„Ty vole, mám dva lístky na biatlon do Novýho Města. Se Zdenou nemůžu počítat, ta má ke sportu odpor. A sám jet nechci. Tak vezmi Jiřinu a pojeďte s náma. Baby nějak zabavíme, je tam nějaká galerie, večer jim slíbíme nějakou parádní večeři, to pude…“
„Ty vole, Jiřina se mnou nikam nepojede, co se provalil ten můj úlet se sekretářkou, tak se mnou nemluví. Zdena musí Jiřinu ukecat.“ Tak nějak asi vypadal dialog mého manžela Petra s jeho kamarádem Honzou. Jiřinu jsem samozřejmě přemluvila, protože výlety kamkoliv miluju, obzvlášť jsou-li spojeny s parádní večeří.

Ovčí píseň hor - napsala Erdela Teriérová

Jan Štursa: Píseň hor

„Jsi moje všechno. Víš to? Když cítím na dlaních tvou hebkou vlnu je to jako kdyby mě hladila maminka. Od včerejšího večera, kdy jsem přišel do chalupy a dostal zase od hospodáře potěhem se na tebe těším.“
„Pořád je na tebe jako pes, co? To já znám.“
„Už nevím jak se mu mám zavděčit. Všechno co mi řekne, to udělám, seno složím z vozu, zametám na dvoře, ale někdy mám pocit, že mu vadí že vůbec jsem. Nevím co mu chybí. Všechno má. Statek velký, plnou spíž jídla… A hodnou panímámu. Jak ta vaří…V neděli jí zbylo od oběda pár vdolků tak mi je přinesla večer potajmo do čeledníku, aby on nevěděl. To by bylo křiku."

První setkání se sochařem Janem Štursou - napsala Bohuna Kopřivová

V dětství se mí rodiče snažili ukázat nám dvěma dcerám různé pamětihodnosti, v celé republice. Moc mě to bavilo a samo jsem si vybírala, co bych chtěla vidět. V novinách jsem jednou objevila fotku památníku na Vítkově Jana Žižky a moc se mi líbil ten kůň, na kterém seděl. A tak jsme při další návštěvě Prahy na Vítkov zašli. 

Shodou okolností jsme ve škole brali bitvu na Vítkově roku 1420, kdy Žižka porazil Křižáky. To se náramně hodilo a rodiče měli radost, že nás seznamují nejen se zajímavostmi Prahy, ale je to i prospěšné pro výuku ve škole.
Velikost sochy mě ohromila. Tak obří sochu jsem nikdy neviděla. Moc se mi líbila a těšila jsem se, jak o tom budu ve škole vyprávět. Dozvěděla jsem se, že je autorem Bohumil Kafka (ale to jsem zapomněla) a byl vybudován k uctění památky čsl. legionářů a odboje I. světové války. Samozřejmě jsme se podívali na vše ostatní v památníku. Na Gottwalda si nepamatuji, ale zaujala mne bronzová socha Raněný v kapli padlých. 

Vše o Evě aneb když socha promluví - napsala Nataša Richterová

Odemykám kovanou mříž Horácké galerie a z podesty na hlavním schodišti na mě, jako každý den, mává Eva - bronzová socha Jana Štursy. Při pohledu na jablko v její pravé ruce se klepnu do čela: „Jé, já zapomněla vzít ty jabka!“

„Věrko, mám jedno, můžu ti ho dát!“ ozve se bronzová Eva. 

Už mě to nepřekvapuje. 

Za tu dobu, co pracuju tady, v bývalém paláci s bohatou historií, mě podivné zvuky a hlasy nerozhodí. 

A tak úplně normálně nehybné soše odpovídám: „Děkuju, Evo, ale přijede patnáct lidí. Jedno by bylo málo.“
„Tak si ho vezmi ty, je slaďoučké.“
„Jen si ho nech. A nepokoušej mě. Víš, že jsem za tebe jako ředitelka zodpovědná.“

Noční rozhovor - napsala Věra Staňková

"Spíte, pane Palacký?"
"No, už jsem skoro spal. Co se děje, pasáčku?"
"Je mi zima, pane Palacký. Pěkně už teď v noci přituhuje."

Danina literární dílna v Novém Městě na Moravě - napsala Radka Vodičková

Zase jsem tady. Už podruhé. Setřásla jsem ze sebe paragrafy, celou justici. Je to naprosto osvobozující. Koneckonců i svou rodinu nechávám daleko za sebou.

Pro mne to není seminář nebo kurz, spíše ho lépe vystihuje slovo dílna. Tvoříme z ničeho něco, často tak jako řemeslníci. Někdy se to povede, někdy ne, brousíme, ořezáváme, zkracujeme. Taky by se dalo říct, že cizelujeme. 

Raněný - napsala Radka Vodičková

Slyšíš ty tam ? Tohle jsi chtěl?
Ukřižovaný jako ty, padám k zemi. Nezbyly ani hřeby, aby mně zadržely.
To Ty jsi seslal tu kulku, kulku z milosti? Ty všemohoucí?
Jsem k smrti unavený. Už nemám sílu žít dál.
Už nechci slyšet hnus válečné vřavy, už nechci stát po kolena v blátě, promrzlý, v dešti. Už to trvá moc dlouho. Nemůžu jíst, pryč je moje žena, klid a něha. Už chci jen spát.

Návštěva Horácké galerie - napsal Marek Bucko

Do této chvíle jsem byl jen návštěvník technického muzea v Kopřivnici. Povoláním obchodník naprosto technického charakteru. Technokrat, realista, mimo neděle a Štědrý den i ateista. Samozřejmě, byl jsem již v mnoha galeriích. Nákupních. Anděl, Černý most, Palladium, nebo pasáž Myslbek… Při poslední jmenované mám pocit lehkého dejavu přesto, že se nacházím 170 km odtud. 

Otevírám těžké dubové dveře s nápisem Horácká galerie. Cítím se jak zapnutý mobil v divadle: ty jo, sem já prostě nepatřím.

Přesto mě dovnitř vtáhne závan klidu a jakési naléhavosti. Snižuje se mi tep a cítím minulá století. 

U vchodu narážím do mramorového sloupu, zboku šišatého. Pozice v měsíčním světle, po tmě stejně prd vidím, proč ne. Za sloupem v kruhové obruči nasypaný písek. Zajímavé, doma podobné zařízení používá naše kočka, ale k jakému účelu to slouží tady? Možná „petfriendly“ galerie… Ale, že to tu mají tak „nóbl“ nasvícené. 

Aha, světlo pro kostel Svatého Vavřince! A písek pod ním není pro kočku, ale jen aby se neleskla dlažba… 

Sulamit Rahu v dnešní době - napsala Anna Vocelová

Puberta

Sulamit Rahu

Nad mobilními telefony se hrbí dvě Štursovy oživlé sochy rozdílných proporcí.
„Kašli na retuše, sluší ti to i takhle,“ uklidňuje Puberta svou starší kamarádku Sulamit Rahu.
„Tobě se to řekne, když nemáš nikde žádnej faldík. Já, než dám fotku na Instagram, musím se prostě vyšperkovat.“
„Neblázni, já jsem sice mladá a hubená, ale zároveň děsně v dnešním světě naprosto bezradná. Co bych dala za tvé zkušenosti!“
„Jenže zkušenostmi si moc sledovatelů na Instáči nezískám,“ oponuje Sulamit. „Co si budeme povídat, spíš než do MISS bych mohla stát modelem pro moderní Věstonickou venuši,“ pokračuje a selfie ve svém mobilu sochá pro potřebu sociální sítě. „Stehna – zúžit, břicho  – zatáhnout, dvacet kilo –ubrat, vrásky – vyhladit, prsa – ponechat.“ 

Z dospělé ženy kypřejších tvarů se po pár kliknutích stává zbožné přání jí samotné.

Sláva bláznovství - napsala Nataša Richterová

Tvůrčí psaní nás na začátku listopadu zaválo do Nového Města na Moravě. Do Horácké galerie, mezi sochy. Kamenné, bronzové, dřevěné, sádrové. Nehybné, zakleté ve svých pózách, zdánlivě neživé. Ale jen zdánlivě! My jsme totiž během těch tří dnů zjistili, že sochy mají duši a dokonce, že dokážou k lidem promlouvat. Prostě na nás hned při první prohlídce začaly mluvit. 

Akty - napsala Zdena Součková

„Ježiš tady je kosa, už to nikdy v životě neudělám, abych stála modelem pro akt!“
„Haha, no to máš pravdu, neuděláš, když už jsi ve skutečnosti dávno mrtvá! Člověk by si měl dobře rozmyslet, co v životě dělá, protože nikdo za živa neví, jak se po smrti bude cítit. Já jsem byla cudná, tak jsem si nechala aspoň hedvábný šál přes ramena a boky, tak je mi teď tepleji.“
„No to sis moc nepomohla, protože si zase nezažila, jaký bylo teplo s mistrem pod peřinou a navíc, teď víc chlapi okukujou mě, protože takový oblečený vidí všude.“