Byl to rok bujarých oslav. Císař Franz Josef navštívil město Prahu, kde zahájil jubilejní výstavu Obchodní komory. Ve dnech císařovo návštěvy se pro jeho pobavení, v kabaretu Lucerna, konala burleskní show. Vévodila jí břišní tanečnice až z dalekého Dánska, Sulamit Rahu.
Karel Hašler, majitel klubu Lucerna, ten večer přizval již věhlasného sochaře, Jana Štursu, který proslul především jako milovník ženského pohlaví. Ostatně, který muž – jím – není. Přesto, vystoupení břišní tanečnice zasáhlo Štursu o něco víc něž ostatní! V první chvíli se mistr dokonce domníval, že se o něj pokouší infarkt. – Šlo však pouze o zrychlený tep, který vyvolal pohled na živočišný vzhled umělkyně. Mistrovi se tak vlastně jen nedostávalo – do hlavy dostatečné – množství krve.
Přítel Hašler si povšiml Štursovo zájmu o umělkyni a po vystoupení ji pro mistrovu potěchu přizval ke stolu. Sulamit Rahu se nechala lehce poblouznit (tedy ne úplně tak mistrovým umem, jako spíš částkou, kterou ji za pózování nabídl). Ke spolupráci svolila.Hned na druhý den doprovodil přítel Hašler Sulamit Rahu do mistrova ateliéru. Měl dohlédnout na to, aby se umělkyně dílu naprosto oddala. Měla totiž pózovat bez všech divadelních cetek, zcela nahá.
Hotové dílo dokonale zachycuje ladnost tanečnice. I když lehce nakročená pravá noha nepředstavuje to, za co byla původně považována. Totiž, domněnka, že se jedná o baletní pózu zvanou „tandu“, tedy o nohu nataženou, byla odborníky zcela vyvrácena. A to především proto, že se v análech nepodařilo najít baletní vzdělání Sulamit Rahu. Dohledaný původ totiž poukazuje na fakt, že Sulamit byla švadlenkou. O nějakém „tandu“ se jí tak mohlo samozřejmě jen tiše zdát.
Pravda o ladně natažené noze, je však mnohem zajímavější. Onen nákrok pravé nohy je totiž pohybem zcela typickým pro dánské dívky. Jedná se o lehké našlapávání na křehký led. Proto byla u sochy původně i velká kostka ledu. Ta ale zcela přirozeně při dlouhém modelování roztála. Umělec tak vymyslel metodu ledovce, kterou o půl století později závistivě opsal Ernest Hemingway.
Mistru Štursovi se podařilo zachytit nejen křehkost tanečnice, ale především sílu jejích vypracovaných stehen a pozadí. U sochy tak následně vznikaly představy o tom, jak si mohla Sulamit Rahu uhnat takové svaly.
Jako první se nabízela nemoc z povolání. Ovšem počet zakázek neodpovídal vypracování nohou na šlapacím šicím stroji. Další hypotézu předhodil profesor Vlček z klubu turistů. Že prý je má z toho, jak šla do Čech na vystoupení pěšky. Což není jen přitroublé tvrzení, ale především se jedná o holý nesmysl. Profesor Vlček tak byl absolutně mimo stopu. Sulami totiž přijela do Prahy vlakem a bylo zjištěno, že přestupovala jen třikrát.
Při podrobnějším zkoumání sochy, došli odborníci k závěru, že pro takovéto osvalení, je zapotřebí se pravidelně věnovat činnosti, která nohy zatěžuje neustále. Konečně se tak naskytla ta správná hypotéza, a sice, že Sulami bydlela ve vysokém domě. A skutečně toto tvrzení se vzápětí také potvrdilo.
Socha tanečnice ovšem nenabízí jen pohled na stehenní a hýžďové svaly. Veřejnosti je dopřán i pohled na svaly břišní. Ovšem už na první pohled je jistá nesouměrnost masivní spodní a subtilní horní části těla. Je to zapříčiněné tím, že mistr vytvářel svou skulpturu odspodu, přičemž, když se dostal do poloviny svého díla, musela už Sulami vyrazit na vlak na cestu zpět do Dánska.
Při modelování tak na chvíli zaskočil hubený, ale vyrýsovaný Antonín, koudelníkův syn, který mistrovi občas pomáhal se stěhováním hlíny. Břišní svaly tak patří právě jemu. Ovšem prsa už pro změnu patří Aničce Skřivánkové ze Žižkova, která docházela do mistrovi dílny za účelem vynášení popela a drbů.
Veřejná odbornost, promiňte, odborná veřejnost, byla uhranuta lehkostí, s jakou mistr Jan Štursa zachytil i pohyb zvednutých rukou.
Jedná se však o pózu, která vznikla zcela náhodně – a to, když mistr požádal Aničku, aby zvedla ze země krabici s cukrovím a dala jí pryč. Anička ovšem v mistrově uměleckém nepořádku neviděla lepšího místa na odložení, než na vrchu skříně. A právě tento pohyb mistr zvěčnil.
Že se jednalo o cukroví, se můžeme samozřejmě jen dohadovat. Ovšem odborníci se opírají o důvěryhodné domněnky. Období kolem Vánoc se totiž dalo lehce vytušit od Aniččiných ztuhlých bradavek. V ateliéru tedy musela být tou dobou opravdu velká zima. A pak tedy také víme, že na krabici bylo napsáno „vánoční cukroví“.
Výsledek velkolepého díla Jana Štursy „břišní tanečnice“ tak sice stojí na dánských základech, ale vrchní motiv patří mládí pražských adolescentů. Název sochy by tak lépe vyzněl jako – „žižkovské rozinky“.
