„No, teoreticky je to možné… Když tady jen tak sedím, na koňském hřbetě a nic nedělám, tak zřejmě prostě trochu tučním…“
„Trochu? Nezlob se na mě, můj pane, ale je to na tobě dost poznat. Když s tím nebudeš nic dělat, brzo se přiblížíš stádiu obezity. Ještě ti schází sandály s ponožkami, místo vlajky do ruky chleba s řízkem, a splňuješ všechna kritéria pro moderního Čecha.“
„Nech si ty stupidní poznámky, ty drzá koňská tlamo. Je pravdou, že bych s tím měl něco dělat. Jenže co?“
„Snadná pomoc, můj pane. Víš co? Budeme spolu běhat kolečka po náměstí. Samozřejmě v noci, aby nás neviděli lidé. To by zas bylo pozdvižení, že obživly sochy na Václavském náměstí… Ale ne, že tě budu nosit. Kdepak, nic takového! Pěkně budeš utíkat po svých!“
„No…úplně se mi to nezamlouvá…“
„Ovšem mně ano. Myslíš, že je to legrace, nosit na zádech takový pytel cementu, a ještě u toho držet balanc na třech nohách?“
„Bronzu. A žádný pytel, nýbrž svého knížete. Ale máš pravdu, rád bych získal zpět svou starou figuru… Takže, kdy začneme?“
„Od zítra.“
„Výborně, jsme domluveni. Ale teď už mlč a drž pozici. Začínají se tu slézat turisté…“
„V tom případě zatáhni břicho a hlavu hrdě vztyč! Ať všichni vidí, jak vypadá pravý vládce České země…“
