BEZ MOŽNOSTI NÁPRAVY - NAPSAL MAREK BUCKO

Tak to je dneska přesně Den blbec. Vzorový, ukázkový. Ráno hádka se synem. Vlastně nevím, co to do
mě vjelo. Chtěl jen nějaké peníze, jedou s pár klukama a samozřejmě i holkama na chatu, aby měl na
útratu. Studuje „vejšku“- techniku a dost úspěšně. Chodí i na brigády, nějaký drobný si i ukládá. Teď
mě to mrzí, nic jsem mu nedal a ještě vynadal do zpovykaných studentíků. Sakra, říkal dokonce, že mi
to vrátí, že chce jen půjčit. Proč jsem na něj řval. Za mý problémy v práci nemůže.
Pak soused na schodech prý jen: 
„Promiňte, ale večer po desáté od vás jde poslední dobou často trochu hlučnější hudba.“
Asi bych to mohl a měl ztlumit, trochu se takto odreagovávám. To, že jsem ho nazval „starým
netopejrem“ a doporučil mu zabořit hlavu do peřiny mi titul „soused roku“ taky zřejmě nepřinese.
No a nakonec hádka po telefonu s manželkou. Tchýně s tchánem budou slavit zlatou svatbu, je jasný,
že tam musíme zajet. Nemohl jsem přece myslet, že to odbydeme po telefonu. Měla i pravdu, že
toho pro nás spoustu udělali. A já jí pošlu… No, do hajzlu a vytípnu telefon.
Takto jsem uvažoval večer v autě cestou domů z práce. Tak mám pocit, že to nebyl den blbec. Blbec
jsem tady jenom já. Přišlápl jsem plyn. Už abych byl doma - snad jim to dokážu vysvětlit a nějak
odčinit. 

Vtom se to stalo. Cesta lesem, ale rovná, na tachometru určitě minimálně 120 a zleva se
vyřítil divočák. Nedodržel jsem zásadu brzdit a srazit, po tom zlým dni jsem mu chtěl dát šanci, ale
připravil jsem o ni sebe. Auto skončilo v lese, na boku, střecha zdemolovaná od volantu až ke
sloupkům od stromu.
„Exitus,“ konstatoval už jen lékař záchranky. Vypadá to na zlomený krční obratel, smrt nastala
okamžitě, neměl šanci.
Mé já, nebo jeho slábnoucí zbytek to pozorovalo shora. Necítil jsem bolest, ani lítost ze smrti, ta
jednou potká každého. Zbytek mé energie jen zoufal, že už nikdy v tomto vesmíru nevezmu zpět to
špatné a pojem nekonečno získal reálný obrys.