Sláva bláznovství - napsala Nataša Richterová

Tvůrčí psaní nás na začátku listopadu zaválo do Nového Města na Moravě. Do Horácké galerie, mezi sochy. Kamenné, bronzové, dřevěné, sádrové. Nehybné, zakleté ve svých pózách, zdánlivě neživé. Ale jen zdánlivě! My jsme totiž během těch tří dnů zjistili, že sochy mají duši a dokonce, že dokážou k lidem promlouvat. Prostě na nás hned při první prohlídce začaly mluvit. 

Blázni, říkáte si? 

Možná, trochu… Ale tak už to spisovatelé mají. Jejich postavy si s nimi úplně normálně povídají.
Mně například bronzová Eva svěřila, že je jí na schodech smutno a že jí vadí pohledy, které na ni vrhá mramorový Jan Žižka svým levým okem. V podobném duchu hovořila herečka Otýlie Sklenářová. Janáček jí celé dny a noci civí do dekoltu.  

Busta herečky Kvapilové si zase Markovi postěžovala, že na ni busta paní Štursové vrhá nesouhlasné úšklebky. 

Socha tanečnice Aničce u kafíčka pošeptala, že nenávidí svá silná stehna. A sochy lachtanů dokonce předvedly Jasmin souboj samců o teritorium! 

Yakken se dozvěděl od Raněného, že je citlivý na zimu, a Bohunka od několika dalších soch v galerii vyslechla, že se na svých podstavcích nudí. 

Jen doufáme, že jsme příběhy, které jsme o nich napsali a v galerii přečetli, milé sochy alespoň trochu pobavili.