Pro všechny, kdo ve svých rukou nesou
tento krásný ztřeštěný
a jediný svět
a pomáhají mu přes klatby papežů a sliny velkozlodějů
přes všechny strejčkovské demokracie
mory a války.
Kultivované prostředí vybírá z mé paměti verše Václava Hraběte, a také proto jsem tady. S lidmi, kteří si v nabídce světa vybrali tady a teď. Se mnou.
S vděčností a s dojetím čtu nápisy na stěnách u obrazů. Hledám, kde je ta zpráva o nás a pro nás, která tu vždycky byla, jako potvrzení, že čas je singulární. Tím, že pátrám po Jungových sinchronicitách, hledám vlastně Boha, nebo moderně řečeno chci důkaz kvantové teorie v našich životech.
A nacházím!
Jako odměnu pak dostávám k přečtení Kvantovou sušenku, a mé nesmrtelné Já, je spokojeno. Rádo se chechtá.
Beru ho tady na procházku Galerií, smíme i do depozitáře.
Jedna jeho část je zasažena zoufalstvím Raněného a jiná si potřebuje z toho dělat srandu. Další zažívá satisfakci z odložených lumpů, i když jsem si smetiště dějin představoval jinak.
Ještě jiná část by nejraději kopulovala se sochami krásných žen, všeho stáří, mládí a proporcí. Jsem muž, uvědomuji si s každou další z nich, a inspirován volám domů, té, která promne je bránou, k tomuhle krásnému tajemství. Domluvám si rande s mojí ženou a tím už vím, co s touhle inspirací.
A je tu zase Vděčnost.
Existence, jak Ty se o mne staráš.
Veřejné čtení začíná. Vytváříme společenství s těmi, kteří dnes přišli, a tím je každého z nás o troch víc. Čteme. Posloucháme. Hudbu slov a slova hudby. Sedíme večer kolem stolu. V blízkosti člověčenství se potkáváme nazí. Odhalení. V hlubině naší společné duše každý září.
Jasně, je to všechno zpřeházené. Ale je to jedno.
Jedno jediné jsoucno. Protože jak jinak by tohle všechno mohl dávno a přesto dopředu vystihnout verš, co jsem našel na zdi?
Diamantové moře
ryby jako šperky
Hlubinou září
Klenotník mlčí
Jedno jediné jsoucno. Protože jak jinak by tohle všechno mohl dávno a přesto dopředu vystihnout verš, co jsem našel na zdi?
Diamantové moře
ryby jako šperky
Hlubinou září
Klenotník mlčí
