26. července 2020

Hádaly se houby - napsala Věra Staňková

Vendy Podhráská, Fakulta designu a umění v Plzni
Hádali se kukmák dřevní a slizečka chlupatá o to, kdo je hezčí a vzácnější.
„Ze mě má každý objevitel radost,“ pravil kukmák, „jsem chráněný ohrožený druh.“
„Na mně si nepřijdete,“ oponovala slizečka chlupatá, „já jsem dokonce kriticky ohrožený druh.“
Kukmák se nenechal jen tak odbýt. „Jsem fešák, nosím vyklenutý až plochý šedý klobouk, a s takovým vždycky udělám díru do světa.“
„Mně zase všichni poznají podle chlupaté hlavičky,“ chlubila se slizečka módním doplňkem.
„Můj klobouk je krátce střižený, spíše plstěný. Takových, jako jsem já, je v Hostýnských vrších pramálo,“ trumfovala. Oba dva se tak naparovali, až si jejich klobouků všiml kolemjdoucí houbař.
„Teď přijde naše chvíle,“ řekl kukmák. „Houbař nás rozsoudí, kdo je hezčí a vzácnější. Vyhraje ten, koho si odnese domů.“
A tak tam stáli a čekali, kdo se jako první houbaři zalíbí. Houbař však místo nože vytáhl z baťohu fotoaparát, obě mimořádné houby vyfotil a nechal je svorně trčet na dřevinách. Pak si všiml pod keříkem obyčejného suchohřibu. „To je krásný úlovek,“ nadchl se houbař a přidal ho do košíku mezi ostatní hříbky.
Suchohřib, který se do té doby nedostal ke slovu, se zaradoval. „Mějte se tu dobře, já vyrážím do světa,“ řekl a zamával na rozloučenou svým rozhádaným sousedům.

A jaké z toho plyne ponaučení? Poučení: Když se dva hádají, třetí se směje.

Žádné komentáře:

Okomentovat