6. prosince 2019

Pouto - napsala Věra Staňková

„Vítejte, pane doktore,“ zdraví Jarmila muže, který na první pohled vůbec nevypadá jako někdo, koho čekala a kdo se už pěkných pár let pohybuje po světových galeriích. Téměř klukovský vzhled, seprané džíny, tričko s anglickým nápisem a boty, z nichž trochu padá čerstvá hlína, na ni působí spíše nepatřičně. Vůbec jí nesedí k renomé, které doktora už roky provází.
„Snad tomu opravdu rozumí,“ pomyslí si a vede mladíka do haly s bílým krbem. „A snad porozumí i mně.“

Projdou oba mezi dřevěnými stoly, po pár krocích se Jarmila se zastaví na druhém schodu a zvedne pravici.
„Tak tady ho máte,“ ukáže na větší obraz na dřevěné stěně. „Od té doby, co jsme sem přišli, se na něj koukám! Dvacet let každý den. Vidíte ty červené květy v modré váze? Jako živé! Takovou krásu přece nemůžete jen tak někam odvézt. Ten odjakživa patří sem!“
Doktor si pečlivě prohlíží styl, barvy, tahy štětce.  Malba je dílem zručného malíře, o jehož existenci nemá pochyb, i když signovaná není. Je to obraz, který by rychle našel svého kupce. Stačí jen pár vět, jeden znalecký posudek a dílo může odjet domů. Jarmiliny oči jsou plné očekávání.
Doktor se podívá na obraz, pak na ni a nakonec na své boty, zablácené při odpolední procházce na hřbitov, kde odpočívá jeho rodina.
„Myslím, že by tu ten obraz měl ještě chvíli zůstat. Jsou místa, kam věci i lidé prostě patří, jako tady v Krucemburku,“ říká a v duchu šeptá: „Že mám pravdu, dědečku?“

Žádné komentáře:

Okomentovat