Stojím v potemnělé chodbě funkcionalistické budovy s pohledem upřeným na krásné, čisté linie nábytku, lemujícím obě stěny.
Zvuky z Opletalovy ulice, sem, do třetího patra, doléhají jen vzdáleně. Skupina třinácti lidí, nervózně přešlapuje a po očku po sobě pokukuje, jsouce si vědoma něčeho nevyřčeného... Ano, za bezmála sto let existence této budovy, spatřily zde světlo světa tisíceré zprávy a ano, byly z pera stovek vynikajících novinářů...a ano, doslova se zde psaly dějiny....ale...
V tom prořízne rozpačité ticho ženský hlas: "Má snad někdo ještě nějaký dotaz?"
No nic, blýskne mi hlavou, budu do toho muset jít sám, než bude pozdě.
