Nakonec jsem si vybrala zážitek, který nesouvisí s žádným “divem světa”, ale s obyčejnou lidskou
laskavostí.
Psal se konec roku 2010 a s manželem jsme vyrazili do tropického ráje na Fidži. V Jižní Koreji jsme měli dvoudenní přestávku, která vycházela na vánoční svátky. Do Soulu jsme přiletěli 24.12. a teprve na letišti sháněli ubytování. Pokud se tomu někdo diví, musím připomenout, že tak nějak vypadalo baťůžkářské cestování bez chytrého telefonu, s mapou a tištěným průvodcem v ruce. Na letištních informacích nám doporučili rodinný penzion a jeho majitel pro nás za chvíli přijel autem. Byli jsme za to rádi, protože jsme cestovali za sluncem, toho sice bylo v Soulu dostatek, ale holomráz -14 stupňů Celsia!
Přijeli jsme do rodinného domku, kde nás čekala manželka majitele a 3 děti. Večer nás pozvali ke
společnému štědrovečernímu stolu. Místo kapra a bramborového salátu jsme dostali misku rýže a spoustu malých misek s pro nás neznámými dobrotami a po počátečních rozpacích jsme se začali cítit velmi dobře a vítaně.
V obývacím pokoji stál krásný, ozdobený vánoční stromeček, nad ním visel křížek s Kristem, děti sledovaly pohádky /výhradně anglicky mluvené/ a těšily se na dárky.
A pak přišel ten okamžik, na který všichni čekali. Kdo myslíte, že přišel s dárky do této křesťanské rodiny?
Nebyl to ani Ježíšek ani Santa Claus. Přišli Mickey Mouse a Minnie. Pro nás něco nepředstavitelného, ale všichni se smáli, byli šťastní a my s nimi.
Tehdy jsem pochopila, že nejkrásnější zážitky z cest nevytvářejí místa, ale lidé, kteří vás přijmou mezi sebe, i když se vidíte poprvé v životě. Nevím, jestli byl tento zážitek nejzajímavější, ale pro mě vždy znamená velmi silnou a milou vánoční vzpomínku.
