V rámci univerzity třetího věku jsem zamířila na vodácký kurz. Po krátkém zaškolení jsme měli zdolat část řeky Lužnice. Někteří jeli na kánoích, já se čtveřicí kamarádek na raftu. Věci jsme nabalili do barelů a dle pokynů vedoucí domluvili s některou z lodí, že nám jej převeze. Pro jistotu jsme barel přímo naložili do domluvené kánoe. A mohli jsme vyplout. Hladina řeky nebyla zrovna nejvyšší. Na jednom místě jsme dokonce na čas uvízli. Společnými silami se podařilo zdolat nástrahy řeky a doplout na místo poledního odpočinku. Vyzvedli jsme si barely, vytáhli svačiny a pustili se do jídla. Ne tak Alena z vedlejšího raftu. Nikde nemohla najít svůj barel. Smutně chodila od skupiny ke skupině a hledala ho. Nakonec musela požádat vedoucí o spolupráci. Po několika telefonátech vedoucí sdělila, že se v místě našeho startu lidé pokusí barel najít a zajistit přepravu.
Ale my jsme museli pokračovat dále. Cesta nás vedla celkem úzkým korytem, kde se z břehů skláněly větve stromů a keřů až téměř k hladině. Všichni jsme se jim vyhýbali a snažili se nepřijít k úrazu. Najednou se za námi ozvalo mohutné šplouchnutí. To nám spadla kormidelnice Zora do řeky. Chytla se větve a raft pod ní ujel. Ihned jsme se dali do záchrany, ale Zora volá: „Jsem v pořádku, jen budu hodně mokrá.“ Vlezla zpátky na raft a než jsme dojeli do cíle, téměř uschla. A dalším milým překvapením byl nalezený a dovezený barel pro Alenu.
