Jednou v prosinci se rozhodla, že pojede na kole do práce – navzdory tomu, že mrzlo a silnice byly pokryté ledovkou. Babička jí to rozmlouvala, ale ona jen mávla rukou:
„Přece nepojedu autobusem, když kolo mám a celé léto tak jezdím.“
Když se odpoledne vrátila domů, byla celá rozcuchaná, na bundě ledové šmouhy od pádu a mapy od silničního posypu.
Když se odpoledne vrátila domů, byla celá rozcuchaná, na bundě ledové šmouhy od pádu a mapy od silničního posypu.
„To víš, mami, jen jsem si trochu zkrátila cestu přes park,“ smála se, jako by to byla běžná věc.
Takhle je to s ní pořád – když ostatní váhají, ona bez dlouhého rozmýšlení bere věci do vlastních rukou. Nevadí, že se vrací rozcuchaná a rozbitým kolenem. Důležité je, že je šťastná.
Takhle je to s ní pořád – když ostatní váhají, ona bez dlouhého rozmýšlení bere věci do vlastních rukou. Nevadí, že se vrací rozcuchaná a rozbitým kolenem. Důležité je, že je šťastná.
A možná právě proto ji máme všichni tak rádi – protože nám připomíná, že život se má spíš žít než plánovat.
