Těžký úkol! Co vybrat ze všech těch životních zážitků, když jich bylo tolik! Ale jeden by se mohl líbit. Takovou kuriozitu, která se mně stala, si jen málokdo může představit.
Stalo se to v Hinterstoderu krátce po Sametové revoluci. Když se uvolnily hranice, mohlo se jezdit lyžovat mimo naše hory. Zájezdy byly většinou jednodenní. Strávily jsme s kamarádkou krásný slunečný den na dobře upravených sjezdovkách. Už se pomalu blížil odjezd domů, byla to poslední jízda. Kamarádka byla trochu pomalejší, takže jsem na ni čekala u lanovky, před posledním sjezdem do údolí. Svítilo sluníčko, tak jsem zavřela oči a opalovala se.
Najednou někdo křičel, ale domnívala jsem se, že se mne to netýká. To byl můj velký omyl. To volání bylo na mne. To jsem vzápětí poznala na vlastní kůži nebo spíš hlavu. Hned vysvětlím. Na stejném místě, jako jsme lyžovaly, byla belgická škola naprostých začátečníků na lyžařském výcviku. Jedna studentka se rozjela tak, že nemohla zastavit a volala na mne, abych ji uhnula…. Měla smůlu, nezareagovala jsem. Zastavila tedy o mou hlavu. Jak volala, zakousla se mi do čela.
Nevěřila bych, co je z čela krve a také tomu, že zuby studentky vydržely. Byla jsem otřesená a nebyla bych schopná sjet poslední sjezdovku. Naštěstí se našlo řešení. Obsluha kabinkové lanovky mne i s kamarádkou, která mezitím dojela, posadila do lanovky, označila moji kabinku a zavolala na horní stanici, že posílají zraněného. Tam jsem přesedla do jiné lanovky a dojela do údolí. Ještě jsem stihla sešití hlavy u doktora a naštěstí i odjezd autobusu domů.
Všechno dobře dopadlo a dnes dávám tento můj zážitek k lepšímu jako kuriozitu, co se taky může stát při lyžování.
