Chuť stepi - napsala Věra Jelínková

Léto je čas, kdy středoasijští pastevci vyhánějí svá stáda na vysokohorské pastviny džajló, kde je tráva křehká a šťavnatá. Slunce pálilo, ale vítr z hor chladil tvář. Sarbek se pustil do práce, tak jako dělával celou sezónu. 

„No tak, mladá, nedělej drahoty,“ pronesl tiše, když se klisna začala vzpouzet. 

Ovinul jí zadní nohu a plece kusem lana a jemně je stáhl k sobě. Klisna jako mávnutím proutku zkrotla. Poklekl, ke koleni si přivázal jednoduchý chránič z kusu plachty a provazu, a s plastovým kbelíkem položeným na stehnu a zapřeným předloktím začal dojit. Jednu klisnu po druhé, rytmicky, bez jediného slova. Mléko se hromadilo v kbelíku, sněhobílé a napěněné, až konečně dosáhlo okraje.
Když skončil, zvedl kbelík a zamířil k domu. 

„Pojď za mnou,“ vybídl mě. 

Uvnitř bylo šero. Hliněná podlaha a pár kusů nábytku: kredenc, stůl s plastovým ubrusem několik židlí s odlupující se barvou. V rohu stál plastový barel, jehož víko Sarbek odklopil. Zvedl kbelík a přilil čerstvé mléko k nažloutlé, kvasící tekutině. Byl to kumys – nápoj nomádů, který se tu pije od nepaměti. Čerstvý kumys voněl po svěží trávě a po srsti klisen. Starší byl ostřejší, zemitější. Sarbek vzal dlouhou, štíhlou kvedlačku z jalovcového dřeva a začal tekutinu mísit. Kumys míchal pětkrát denně a ten s každým přilitím čerstvého mléka znovu ožíval.
Dostala jsem do ruky dřevěnou misku, ještě teplou od Sarbekových dlaní. Tekutina byla lehce zakalená, nažloutlá, s drobnými perličkami. Přivoněla jsem. Chuť přicházela ve vrstvách – nejprve kyselá, pak zemitá, nakonec svěží. Seděli jsme tiše. Za oknem se pásly klisny a hříbata, slyšet bylo jen šelest trávy. Čas tu plynul jinak. Beze spěchu.