„Dobrý den. Martin Bárta. Těší mě. Tohle je moje manželka - Jitka,“ představuju nás realiťákovi poté, co vystoupíme z auta. Parkuju před barabiznou, která na fotkách jako barabizna nevypadala.
„Dobrej, Inženýr Jaromír Křesomysl Krutohumr, realitní kancelář JéKáKá,“ odpoví chlapík a přehodí si aktovku se známým károvaným vzorem z pravé ruky do levé. Pravou potom napřáhne k pozdravu. Vzájemný stisk. Jo, podává pěkně, energicky, ale zeshora. Přijmu nabízenou ruku a potřesu. Přitom narovnám dlaň z horizontální polohy do vertikální. Pohled do očí. V nich se mu zaleskne jak šelmě, co zahlédla antilopu. Prohlížím si ho.
„Ty se mě budeš snažit přesvědčit, jakej to pro mě bude kauf! Určitě začneš úmrtím majitelů, dětma, co to sem mají daleko a prodávají to skoro zadarmo. Pak přiznáš nějakou nevýhodu, abys byl za poctivce a potom z ní uděláš výhodu. Ale na mě si nepřijdeš, já se obchodem taky živím a tohle není první domek, co vidíme!“ uvažuju a čekám, co bude.
Realiťák začíná: „Tak nejdříve vám řeknu něco k nemovitosti. Bydlela tady stará paní. Loni na podzim zemřela. Měla tři děti, ale ty všechny už mají svoje rodiny. Dcera to tu chtěla využívat jako chalupu, ale synové o to nestojí. Jeden je momentálně nezaměstnanej a druhej má nějakou firmu. Nakonec se všichni dohodli, že to tu prodají. Jde jim hlavně o to, aby s tím neměli starosti, proto to nabízejí takhle pod cenou…“
Usmívám se, ale zatím to nekomentuju. Dívám se na opadanou omítku, zahradu zarostlou křovím a kopřivama a na chybějící tašky na střeše. Pod cenou. To se asi zbláznil…
Usmívám se, ale zatím to nekomentuju. Dívám se na opadanou omítku, zahradu zarostlou křovím a kopřivama a na chybějící tašky na střeše. Pod cenou. To se asi zbláznil…
Přerušuje mě z přemítání: „Začneme tady venku. Vidíte krásnou prostornou zahradu s ovocnejma stromama…“ otevírá branku. Koukám se na staré jabloně a švestky. Jabloně jsou z půlky suché, dvě mají dutý kmen a koruny zahuštěné pruty. Ty vyrůstají u umírajících stromů, jako zoufalá snaha o přežití. Švestky jsou staré, napadené houbou. Jen kopřivám se tu daří.
„Budou teda potřebovat trochu prořezat, ale představte si, že budete mít vlastní jablíčka!“ zubí se Jaromír.
„To víš, že jo…“ proběhne mi hlavou. „Vždyť já sháním barák jenom kvůli tomu, abych měl na zimu dvě bedýnky kyselejch, červivejch jablek a celej podzim odháněl vosy lítající kolem hnijících švestek…“ dokončuju představu a šklebím se.
„Nebo tu můžete chovat slepičky!“ ukazuje na polozbořený kurník a nějaké chlévy. „V dnešní době mít vlastní vajíčka!“ zvedá ukazovák a obočí.
„Musím vám jenom pro úplnost říct, že ty stavbičky nejsou zapsaný v katastru, ale informoval jsem se na stavebním úřadě a neměl by to být problém…“
„Takže jsou postavený načerno?“ ptám se přímo.
„Budou teda potřebovat trochu prořezat, ale představte si, že budete mít vlastní jablíčka!“ zubí se Jaromír.
„To víš, že jo…“ proběhne mi hlavou. „Vždyť já sháním barák jenom kvůli tomu, abych měl na zimu dvě bedýnky kyselejch, červivejch jablek a celej podzim odháněl vosy lítající kolem hnijících švestek…“ dokončuju představu a šklebím se.
„Nebo tu můžete chovat slepičky!“ ukazuje na polozbořený kurník a nějaké chlévy. „V dnešní době mít vlastní vajíčka!“ zvedá ukazovák a obočí.
„Musím vám jenom pro úplnost říct, že ty stavbičky nejsou zapsaný v katastru, ale informoval jsem se na stavebním úřadě a neměl by to být problém…“
„Takže jsou postavený načerno?“ ptám se přímo.
Nevypadá z role a pečlivě volí slovíčka: „Na vesnici se to tak nebere, ale jak jsem říkal, ptal jsem se na tom stavebním…“
„Co když nebudou souhlasit sousedi?“ skáču mu do řeči.
„Jo, sousedi! Mluvil jsem s dětma tý bejvalý paní majitelky a sousedi jsou tady zlatý… S tím nebude problém!“
Koukám ne něj podezíravě. Zachytne to a přichází další realitní metoda- udělat z nevýhody výhodu:
„Kdyby snad, jako teda v nejhorším, ale to si nemyslím… Tak to zbouráte a uděláte si tu bazén. Za ten materiál z bouračky vám tady na venkově lidi utrhaj´ ruce. Sami si to odvezou a ještě vám zaplatěj´. Ale pojďme se podívat dovnitř.“ přebírá iniciativu.
„Pojďte dál. Zouvat se nemusíte…“
To by mě ani nenapadlo, všude na zemi smetí, pavučiny, snad i myší bobky. Natáhnu nosem vzduch do plic. Cítím zatuchlinu a vlhkost. Realiťák si toho všimne.
„Barák je krásně suchej!“ reaguje.
„Mě se nezdá.“ odpovídám podrážděně. „já tady cejtím naopak vlhko. A támhle je mokrá a plesnivá zeď!“
„To víte, paní zemřela už loni na podzim, v zimě se tu nevětralo a netopilo, ale jakmile tu začnete bydlet…“ další realitní evergreen. Nejsou mokré stavby, jen neobývané, nevětrané- v zimě nevytápěné…
„Já si nemyslím…“ nesouhlasím.
„Možná to tu bude chtít takovou malou rekonstrukcičku. Prostě se to podřízne, obkope, udělají se podlahy… Tyhle všechny zdi jsou jen příčky, můžou se vybourat a dostanete tak krásnej prostor! Budete mít všechno tam, kde budete chtít!“
To je taky jejich. Je to na spadnutí - to je super, postavíte si nový podle svého… Koukám na něj s nakloněnou hlavou a přivřeným okem:
„Se to podřízne, udělají se… Nic se samo neudělá, pane!“ konfrontuju ho s jeho realitní krasomluvou.
„Jak jsem říkal, tady jste na venkově. Zajdete do hospody a máte zedníka, elektrikáře…“
„Ale já tady hospodu nikde neviděl…“
„Tak ve vedlejší vsi…“ zachraňuje situaci. „Navíc ta cena už je tomu všemu uzpůsobená. To víte, co byste chtěl za pět milionů!“
Zalapám po dechu. Vím, že to není částka na zámek, nebo novostavbu, ale on si řekne…
„Kolikrát v životě už jste takových pět miliónů viděl pohromadě?“ dotírám už podrážděně. Možná by to bylo zajímavý, ale jenom za nižší cenu. Ale já se před tím blbem teda určitě plazit nebudu. Zajímalo by mě, co si ten chlap myslí!
Prodejce
„Co když nebudou souhlasit sousedi?“ skáču mu do řeči.
„Jo, sousedi! Mluvil jsem s dětma tý bejvalý paní majitelky a sousedi jsou tady zlatý… S tím nebude problém!“
Koukám ne něj podezíravě. Zachytne to a přichází další realitní metoda- udělat z nevýhody výhodu:
„Kdyby snad, jako teda v nejhorším, ale to si nemyslím… Tak to zbouráte a uděláte si tu bazén. Za ten materiál z bouračky vám tady na venkově lidi utrhaj´ ruce. Sami si to odvezou a ještě vám zaplatěj´. Ale pojďme se podívat dovnitř.“ přebírá iniciativu.
„Pojďte dál. Zouvat se nemusíte…“
To by mě ani nenapadlo, všude na zemi smetí, pavučiny, snad i myší bobky. Natáhnu nosem vzduch do plic. Cítím zatuchlinu a vlhkost. Realiťák si toho všimne.
„Barák je krásně suchej!“ reaguje.
„Mě se nezdá.“ odpovídám podrážděně. „já tady cejtím naopak vlhko. A támhle je mokrá a plesnivá zeď!“
„To víte, paní zemřela už loni na podzim, v zimě se tu nevětralo a netopilo, ale jakmile tu začnete bydlet…“ další realitní evergreen. Nejsou mokré stavby, jen neobývané, nevětrané- v zimě nevytápěné…
„Já si nemyslím…“ nesouhlasím.
„Možná to tu bude chtít takovou malou rekonstrukcičku. Prostě se to podřízne, obkope, udělají se podlahy… Tyhle všechny zdi jsou jen příčky, můžou se vybourat a dostanete tak krásnej prostor! Budete mít všechno tam, kde budete chtít!“
To je taky jejich. Je to na spadnutí - to je super, postavíte si nový podle svého… Koukám na něj s nakloněnou hlavou a přivřeným okem:
„Se to podřízne, udělají se… Nic se samo neudělá, pane!“ konfrontuju ho s jeho realitní krasomluvou.
„Jak jsem říkal, tady jste na venkově. Zajdete do hospody a máte zedníka, elektrikáře…“
„Ale já tady hospodu nikde neviděl…“
„Tak ve vedlejší vsi…“ zachraňuje situaci. „Navíc ta cena už je tomu všemu uzpůsobená. To víte, co byste chtěl za pět milionů!“
Zalapám po dechu. Vím, že to není částka na zámek, nebo novostavbu, ale on si řekne…
„Kolikrát v životě už jste takových pět miliónů viděl pohromadě?“ dotírám už podrážděně. Možná by to bylo zajímavý, ale jenom za nižší cenu. Ale já se před tím blbem teda určitě plazit nebudu. Zajímalo by mě, co si ten chlap myslí!
Prodejce
„Dobrej, Inženýr Jaromír Křesomysl Krutohumr, realitní kancelář JéKáKá,“ odpovídám tomu pražákovi a jeho ženě. Představuje se celým jménem Martin Bárta. Asi nějakej telefonista, nebo pojišťovák. No, nevadí. Ryba jako ryba. Tenhle někde absolvoval pár hodin školení a přečet si na záchodě knížku Chudý táta a bohatý táta, kterou měl ještě půjčenou. Ten pro mě neznamená žádnou konkurenci.
Přehodím si aktovku od Vuitona z pravý do levý, abych mu mohl pravačku podat. To většinou zabere. Že je to fejk, tahle řepa nepozná. Podám mu ruku. A pěkně zeshora, aby pochopil, kdo to tady povede. Ty se bráníš? Rovnáš mi ruku? Na co si to hraješ? Stejně tě dostanu. Začnu úmrtím majitelů. To je vždycky dobrý. Zahraju na city a většinou odpadnou blbý otázky „proč to prodávají?“ a tak dál. Pokračovat budu dětma, co to sem mají daleko. Tyhle vypadaj´, že už budou mít taky dospělý děti, tak si je naladím, jako kytaru. Jdeme na to:
„Nejdříve vám řeknu něco k nemovitosti. Bydlela tady stará paní. Loni na podzim zemřela. Měla tři děti, ale ty všechny už mají svoje rodiny. Dcera to tu chtěla využívat jako chalupu, ale synové o to nestojí. Jeden je nezaměstnanej a druhej má nějakou firmu. Nakonec se všichni dohodli, že to tu prodají. Jde jim hlavně o to, aby s tím neměli starosti, proto to nabízí takhle pod cenou…“ jo začínám dobře. Ale chlap se usmívá a prohlíží si to jak ministerská kontrola. Nevím, co na tý zbořenině chce vykoukat. Zkusím odvézt pozornost zahradou. Říkali, že teď bydlej v bytě. Pro takový je každá kopřiva malej zázrak,“ ušklíbnu se. A že jich tu je!
„Začneme asi tady venku. Vidíte krásnou prostornou zahradu s ovocnejma stromama…“ otevírám branku. Kouká jako belzebub. Pravda je, že ty stromy jsou na pokácení. To snad ale takovej nazdárek nepozná. Mně aspoň jako kutil nepřijde. Zkusím ho trochu popostrčit. Možná zabere ona.
„Nejdříve vám řeknu něco k nemovitosti. Bydlela tady stará paní. Loni na podzim zemřela. Měla tři děti, ale ty všechny už mají svoje rodiny. Dcera to tu chtěla využívat jako chalupu, ale synové o to nestojí. Jeden je nezaměstnanej a druhej má nějakou firmu. Nakonec se všichni dohodli, že to tu prodají. Jde jim hlavně o to, aby s tím neměli starosti, proto to nabízí takhle pod cenou…“ jo začínám dobře. Ale chlap se usmívá a prohlíží si to jak ministerská kontrola. Nevím, co na tý zbořenině chce vykoukat. Zkusím odvézt pozornost zahradou. Říkali, že teď bydlej v bytě. Pro takový je každá kopřiva malej zázrak,“ ušklíbnu se. A že jich tu je!
„Začneme asi tady venku. Vidíte krásnou prostornou zahradu s ovocnejma stromama…“ otevírám branku. Kouká jako belzebub. Pravda je, že ty stromy jsou na pokácení. To snad ale takovej nazdárek nepozná. Mně aspoň jako kutil nepřijde. Zkusím ho trochu popostrčit. Možná zabere ona.
„Budou teda potřebovat trochu prořezat, ale představte si, že budete mít vlastní jablíčka!“ usmívám se, až mě bere křeč. Ale chlap se šklebí, jako kdyby měl jednu z těch padavek, co tu rostou, v hubě.
„Nebo tu můžete chovat slepičky!“ ukazuju na kurník a chlívky „V dnešní době mít vlastní vajíčka!“ deklamuju, jak nejlíp umím. Akorát je blbý, že mladý vod tý báby říkali, že to ještě její starej postavil bez povolení i ohlášení. Koukal jsem na katastr a fakt to tam není. Z toho by mohl bejt průser. Navíc s tím kreténem sousedem, co bydlí nalevo. Musel jsem z inzerce stáhnout pár fotek zahrady, protože tam bylo vidět k němu. Asi dva metry trávníku. Nic víc. Ale nedal se odbejt. Opatrně pokračuju:
„Musím vám jenom pro úplnost říct, že ty stavbičky nejsou zapsaný v katastru, ale informoval jsem se na stavebním úřadě a neměl by to být problém…“ Vlastně ani nelžu. Od kolegy, co tu taky prodával, vím, že jsou tady na úřadě rozumný. A nebojej se brát obálky.
„Takže jsou tu postavený načerno?“ slyším od Bárty. Pozor na to, takhle na hurá mu to odkývat nemůžu, i když to tak je. To je moc silný spojení.
„Na vesnici se to tak nebere, ale jak jsem říkal, ptal jsem se na tom stavebním…“
„Co když nebudou souhlasit sousedi?“ skáče mi do řeči.
„Jo sousedi! Mluvil jsem s dětma tý bejvalý paní majitelky a sousedi jsou tady zlatý… S tím nebude problém!“ nic není, případně nic nebude problém, to jsou slova realiťácký hymny. Sakra, teď se mi asi práší od pusy. Ale co. Tohle v žádný smlouvě není. A každej to může vidět po svým… Stejně mám pocit, že mi nevěří. Prohlíží si mě jako zeď ze zmrzliny. Musím ho nějak uklidnit. Vysvětlím mu, že i kdyby to musel dát pryč, tak na tom vydělá:
„Kdyby snad, jako teda v nejhorším, ale to si nemyslím… Tak to zbouráte a uděláte si tu bazén. Za ten materiál z bouračky vám tady na venkově lidi utrhaj´ ruce. Sami si to vodvezou a ještě vám zaplatěj´. Ale pojďme se podívat dovnitř.“ přebírám iniciativu. Prodávám to já. Né on.
„Pojďte dál. Zouvat se nemusíte…“ jéžiš, co to kecám, je tu zima, bahna, jak na návsi, tady by se zul leda debil. Nějak popotahuje nosem a rozhlíží se. Jak by ne, je tu mokro, že by tu mohli bydlet hastrmani.
„Barák je krásně suchej!“ zarereaguju. Svedu to na to, že se tu v zimě netopilo a nevětralo. To sežerou. Ale chlap zase mrmlá: „Já tady cejtím naopak vlhko. A támhle je mokrá a plesnivá zeď!“
Bráním se: „To víte, paní zemřela loni na podzim a v zimě se tu nevětralo a netopilo, ale jakmile tu začnete bydlet…“
„Nebo tu můžete chovat slepičky!“ ukazuju na kurník a chlívky „V dnešní době mít vlastní vajíčka!“ deklamuju, jak nejlíp umím. Akorát je blbý, že mladý vod tý báby říkali, že to ještě její starej postavil bez povolení i ohlášení. Koukal jsem na katastr a fakt to tam není. Z toho by mohl bejt průser. Navíc s tím kreténem sousedem, co bydlí nalevo. Musel jsem z inzerce stáhnout pár fotek zahrady, protože tam bylo vidět k němu. Asi dva metry trávníku. Nic víc. Ale nedal se odbejt. Opatrně pokračuju:
„Musím vám jenom pro úplnost říct, že ty stavbičky nejsou zapsaný v katastru, ale informoval jsem se na stavebním úřadě a neměl by to být problém…“ Vlastně ani nelžu. Od kolegy, co tu taky prodával, vím, že jsou tady na úřadě rozumný. A nebojej se brát obálky.
„Takže jsou tu postavený načerno?“ slyším od Bárty. Pozor na to, takhle na hurá mu to odkývat nemůžu, i když to tak je. To je moc silný spojení.
„Na vesnici se to tak nebere, ale jak jsem říkal, ptal jsem se na tom stavebním…“
„Co když nebudou souhlasit sousedi?“ skáče mi do řeči.
„Jo sousedi! Mluvil jsem s dětma tý bejvalý paní majitelky a sousedi jsou tady zlatý… S tím nebude problém!“ nic není, případně nic nebude problém, to jsou slova realiťácký hymny. Sakra, teď se mi asi práší od pusy. Ale co. Tohle v žádný smlouvě není. A každej to může vidět po svým… Stejně mám pocit, že mi nevěří. Prohlíží si mě jako zeď ze zmrzliny. Musím ho nějak uklidnit. Vysvětlím mu, že i kdyby to musel dát pryč, tak na tom vydělá:
„Kdyby snad, jako teda v nejhorším, ale to si nemyslím… Tak to zbouráte a uděláte si tu bazén. Za ten materiál z bouračky vám tady na venkově lidi utrhaj´ ruce. Sami si to vodvezou a ještě vám zaplatěj´. Ale pojďme se podívat dovnitř.“ přebírám iniciativu. Prodávám to já. Né on.
„Pojďte dál. Zouvat se nemusíte…“ jéžiš, co to kecám, je tu zima, bahna, jak na návsi, tady by se zul leda debil. Nějak popotahuje nosem a rozhlíží se. Jak by ne, je tu mokro, že by tu mohli bydlet hastrmani.
„Barák je krásně suchej!“ zarereaguju. Svedu to na to, že se tu v zimě netopilo a nevětralo. To sežerou. Ale chlap zase mrmlá: „Já tady cejtím naopak vlhko. A támhle je mokrá a plesnivá zeď!“
Bráním se: „To víte, paní zemřela loni na podzim a v zimě se tu nevětralo a netopilo, ale jakmile tu začnete bydlet…“
Pozoruju ho, co na to řekne.
„Já si nemyslím…“ nesouhlasí. No co, připustím, že by tomu tady prospěla taková malá rekonstrukce a pak to budu moct dát i do smlouvy. „Dům k rekonstrukci“ a i kdyby to tu potom spadlo, jsem z obliga. Soukám ze sebe opatrně: „Možná to tu bude chtít takovou malou rekonstrukcičku. Prostě se to podřízne, obkopá, udělají se podlahy… Tyhle všechny zdi jsou jen příčky, můžou se vybourat a dostanete tak krásnej prostor! Budete mít všechno tam, kde budete chtít!“
„Se to podřízne, udělají se… Nic se samo neudělá, pane!“ zlobí zase ten jouda. Už mě pěkně štve. Přesto trpělivě vysvětluju:
„Jak jsem říkal, tady jste na venkově. Zajdete do hospody a máte zedníka, elektrikáře…“
„Ale já tady hospodu nikde neviděl…“ rejpe pořád.
„Tak ve vedlejší vsi…“ zachraňuju situaci. „Navíc ta cena už je tomu všemu uzpůsobená. To víte, co byste chtěl za pět milionů!“ Tak. Musím mu otevřít oči.
„Kolikrát v životě už jste takových pět miliónů viděl pohromadě?“ dotírá na mě. Tak to už je fakt moc. Od majitelů vím, že bych mohl jít i o dost níž, ale takovýmu nadutci? Nasrat! Ať si sežene něco lepšího za ty prachy, když je tak chytrej. Trošku je mi líto tý jeho starý. Mlčí, nemluví. Co by asi řekla, kdyby jí pustil ke slovu?
Ženský pohled
„Já si nemyslím…“ nesouhlasí. No co, připustím, že by tomu tady prospěla taková malá rekonstrukce a pak to budu moct dát i do smlouvy. „Dům k rekonstrukci“ a i kdyby to tu potom spadlo, jsem z obliga. Soukám ze sebe opatrně: „Možná to tu bude chtít takovou malou rekonstrukcičku. Prostě se to podřízne, obkopá, udělají se podlahy… Tyhle všechny zdi jsou jen příčky, můžou se vybourat a dostanete tak krásnej prostor! Budete mít všechno tam, kde budete chtít!“
„Se to podřízne, udělají se… Nic se samo neudělá, pane!“ zlobí zase ten jouda. Už mě pěkně štve. Přesto trpělivě vysvětluju:
„Jak jsem říkal, tady jste na venkově. Zajdete do hospody a máte zedníka, elektrikáře…“
„Ale já tady hospodu nikde neviděl…“ rejpe pořád.
„Tak ve vedlejší vsi…“ zachraňuju situaci. „Navíc ta cena už je tomu všemu uzpůsobená. To víte, co byste chtěl za pět milionů!“ Tak. Musím mu otevřít oči.
„Kolikrát v životě už jste takových pět miliónů viděl pohromadě?“ dotírá na mě. Tak to už je fakt moc. Od majitelů vím, že bych mohl jít i o dost níž, ale takovýmu nadutci? Nasrat! Ať si sežene něco lepšího za ty prachy, když je tak chytrej. Trošku je mi líto tý jeho starý. Mlčí, nemluví. Co by asi řekla, kdyby jí pustil ke slovu?
Ženský pohled
Škoda. Už po sobě štěkaj, jak dva psi. Z toho už nic nebude. Ten můj blbec si s tím druhým idiotem poměřili pinďoury a teď na sebe čuměj jak dva sněhuláci. Chlívky bychom zbourali a z těch cihel postavili udírnu. Topilo by se v ní dřevem z těch starejch jabloní a švestek. Časem možná malej bazének a ke plotu bych zasadila třešinku. Střecha potřebuje dodat jenom pár tašek a tak deset let ještě vydrží. A na tu mokrou zeď zvenku teče voda z okapu. Je tam vypadlá roura. Ale toho si ani jeden z těch dvou kohoutů nevšimnul. Není to tak hrozný. Mají to v nabídce už několik měsíců. Kdyby něco slevili, mohli jsme se dohodnout. No nic. V inzerátu byl ještě telefon na nějakou asistetku. Zavolám jí a prostě se domluvíme spolu.
„Děkujeme a nashledanou,“ usměju se na toho aroganta. „A ty pojď…“ chytím za ruku Martina a táhnu do auta. Ten po nastoupení odfrkne:
„Vidělas´to?! Co si o sobě myslel? Ale že jsem mu to nandal? Co?!“
„No, to jo teda…“ odpovídám a uvažuju, že dneska k večeři udělám bramboráky. Zítra dopoledne zavolám tý asistentce, koupím barák, po obědě schůzka se šéfovou a odpoledne asi půjdu cvičit. Mám toho moc, ale zvládnu to!
Napište příběh, ve kterém se přibližně v polovině děje vystřídá perspektiva dvou postav.
V podstatě máte napsat to, co v krátkých povídkách obvykle nedoporučujeme. Ale v delších útvarech to bude někde potřeba - u vševědoucího vypravěče. Takže nejde o změnu úhlu pohledu vypravěče (ich, er-forma). Zkrátka vlezete z jedné hlavy do druhé. Zkuste vyřešit přepnutí perspektivy elegantně. Hlavně tak, aby se čtenář vyznal (nové místo, jiný čas, jiny styl řeči, jiné uvažování...). Můžete si pomoci tím, že to budou 2 kapitoly nebo 2 odstavce.
