 |
| Koláž: David Vávra |
„Sakra, jak to, že ten budík nezvonil?!“ šílím při pohledu na hodiny.
„Dneska je svátek, do práce se nejde. Je to naprogramovaný podle aktuálního kalendáře, GPS, SMS a OSN…“ zívne vedle mě v posteli Jitka.
„Skvělý. Ale já mám dneska službu. Musím do práce. Svátek, nesvátek!“ nadávám.
„Tak to oni nevědí…“ oddechne do polštáře.
„Kdo oni?! Je to náš budík!“ volám v běhu do koupelny. Skáču pod sprchu.
„Jakto že ta voda nemá tlak?!!!“ řvu. „Takhle se budu sprchovat hodinu!“
„Nějaký nový opatření. V hodinách s největší spotřebou snížej tlak a tím se ušetří spousta vody. Je to nějakej inteligentní systém…“ slyším z ložnice. No, skvělý, takhle ten šampón budu splachovat půl dne. Ještě zuby, trochu ústní vody, zakloktám si a startuju z bytu. Vbíhám do výtahu.
„Jezděte ve více osobách, snížíte tím náklady.“ ozve se z útrob výtahu a ten znova otevře pojízdné dveře. No tak to se zblázním. Přece nepůjdu zabouchat na dveře sousedovi, jen aby se mnou sjel do přízemí. Zkusím se dlouze zhoupnout v kolenou, tím na chvíli zvýším pro senzory svou váhu. Zafungovalo to. Asi mě to zavnímalo minimálně jako osobu+ dítě, protože dveře se zavírají a jedeme dolů. Sedám do auta. Vysouvá se náustek k povinnému dýchnutí před jízdou. Na co pro boha, když jsem abstinent. Ale budiž, chápu. Lidi dneska…
„Cože???!!!“ poslouchám hlášku ještě jednou. Jako ve snu.
„Byla zjištěna hladina alkoholu v dechu 0,1 promile. Zopakujte pokus za patnáct minut.“ Jak to?! Aha, ústní voda! Tak teď už to nestihnu opravdu. Po patnácti minutách opakuji výdech. Samozřejmě v pořádku. Vyjíždím. Tedy chci vyjet.
„Zapněte bezpečnostní pás u spolujezdce.“ hlásí systém. Vždyť tam nikdo… Aha příruční taška s doklady. Hodím jí na zem.
„Ve voze se nacházejí volně ležící nezajištěné předměty.“ otravuje opět bezpečnostní systém. Orosí se mi čelo. Chci vystoupit z auta, a tašku hodit do kufru.
„Zařaďte Pé a aktivujte parkovací brzdu, jinak nelze vystoupit!“ buzeruje ten krám. Konečně držím tašku, jsem venku z auta a mačkám mikrospínač kufru.
„Zavazadlový prostor z bezpečnostních důvodů nelze otevřít se zapnutým zapalováním.“ slyším z kabiny. Začínám nadávat. Sáhnu do auta a mačkám tlačítko stop-start pro vypnutí zapalování.
„Klíč nenalezen uvnitř vozu, vozidlo nelze ovládat.“
Tak teď už jsem vážně nasranej. Jasně. Klíček mám v zadní kapse kalhot. Než ho vyndávat, sednu si do auta. Mačkám to zpropadené tlačítko.
„Prosím, připoutejte se,“ komunikuje dál vesele ten plechovej tyran. Poutám se a konečně vypínám zapalování. Odepnu pás, vystoupím, otevřu kufr a uklidím tašku. Jsem rozzuřený do běla a vidím rudě. Takhle bych snad ani neměl řídit. Musím se nějak uklidnit. Mám to! V té tašce mám čokoládovou tyčinku. Margot. Chuť a vůně karibiku. Ta chvilka už mě nezabije. Rozbalím si margotku a vychutnám si jí. To jsem potřeboval! Obalit nervy! Sedám už klidnější do auta. S trčím klíč do zapalování. Vysune se náustek, rychle dýchnu.
„Byla zjištěna hladina alkoholu v dechu 0,1 promile. Zopakujte pokus za patnáct minut.“ Cože??! Jakto??! Sakra! Ta Margotka! Je v ní nějaká tresť, nebo co. Já dneska asi do té práce nepřijdu. Po čtvrthodině opakuju vdech a můžu vyjet.
„Doplňte hladinu Ad Blue. Dojezd 15 kilometrů!“ ozývá se z palubního počítače.
Jak je to možný? Má to upozorňovat posledních tisíc kilometrů… No jo. Auto teď měla dva týdny půjčené manželka. Nevěnovala mu pozornost. Musím do té práce. Nemám čas jet k pumpě tankovat chcanky!!! Tak to padne do nouzového režimu a pojedu pomalejc. Kašlu na to! Odpoledne cestou z práce to vyřeším. Po 16 kilometrech zhasíná motor.
„Okamžitě doplňte hladinu AD Blue a navštivte autorizovaný servis pro odblokování.“ Dráždí mě opět hlas z hloubi přístrojové desky.
„Ty plechová ekologická vobludo!!!“ křičím na vůz. „Dal jsem za tebe skoro milion a ty nejsi schopná mě za hodinu dostat do dvacet kilometrů vzdálený práce!!!“
Asi je to málo. Na bezpečnou a rychlou cestu do práce. Odhodlávám se k radikálnímu kroku. Ale co. Pro mé bezpečí a pohodlí už nesmí být nic drahý…
Už další den cestuju do práce novou velkou károu za dvacet milionů. A mám štěstí. Hned první jízdu se mi v tom autobusu podaří si i sednout…
