Kočičí život - napsal Marek Bucko

„Jé, ty jsou krásný!!!“ zazní někde nade mnou dětský hlas. 

Já to ale ještě neslyším a nikoho ani nevidím. Po dvou měsících v břiše u mámy kočky mám otevřenou tlamičku a snažím se dýchat. To tam uvnitř nebylo třeba. Jsem zvědavej, jak dlouho to ještě budu muset dělat. Asi to tu bude docela fuška. Je mi zima a něco mi drnčí v bříšku. 

Přimáčknu se k huňatému kožichu a začnu hledat čumákem. Cítím mlíčko. Nahmatám struk a přisaju se. Začnu pomalu příst a pošlapávat předníma tlapkama. V bříšku přestává drnčet, tohle to chtělo. Baví mě to, a tak skoro nic jiného nedělám. Teda dělám, ale o to se stará máma kočka. Jen mám postupem času pocit, že po někom šlapu. A občas někdo po mně. A někdy už je u struku jiná tlamička. To je divný. Doufám, že nejsem vícehlavý drak. Ale ono je kolem mě i více tlapek a tělíček. To by drak neměl. Ten má jenom více hlav. 

Ale co, uvidím až uvidím. Teď jdu spát.
x x x 

„Jé mamí, už koukají!!!“ slyším nad sebou a … A ano i vidím. 

Stojí tam na zadních packách velikánská kočka, srst jenom na vršku hlavy, přední packy ve vzduchu a velký oči. Na sobě má podobnou věc, jako je náš pelíšek, ale přiléhá jí k tělu.
„Jdu se taky podívat!!!“ zazní odněkud a najednou se objeví ještě větší kočka, taky jdoucí na zadních packách. 

Vezme mě do předních tlapek, ale nebojím se. Má zatáhnuté drápky, tak mi snad neublíží.
„Tak mi taky ukaž ten zázrak…“ slyším další hlas. Je mnohem hlubší, asi to bude kocour. 

Vejde taky po zadních, má srst na vršku hlavy i kolem čumáku. Vlastně tenhle má srst všude, ale řidší než já. Pelíšek má jen kolem vršku nohou tam, kde je ocásek.
„Prosím tě, neběhej tu jenom v trenkách a obleč se!“ mňouká ta velká kočka.
„No jó…“ odmňoukává na půl tlamičky kocour a sedá si na věc, o kterou se podle mamky perfektně brousí drápky. Říkají tomu pohovka. 

Před ním dřevěná věc, o kterou se prý taky senzačně brousí drápky - stolek. Na něj pokládá na stojato stříbrnou rouru s obrázky. Na vrchu roury je očko. Kocour za něj zatáhne a udělá to „tsst!“. Pak rozsvítí zeď proti pohovce. Na ní se pohybují obrázky. Na nich spousta kocourů v barevných přiléhavých pelíšcích a jedna kulatá skákavá věc. Mluví o ní jako o míči. Kocouři se o ní perou jako já s bráškama a sestřičkama o plyšovou myšku. 

Dvounohá velká kočka to vyřešila tak, že nám každému koupila svojí myšku. Kocouři v té skleněné stěně - televize jí říkají - se ale perou celou dobu o jeden míč. Asi nemají tak chytrou kočku, která by obstarala každému míč svůj. 

Kocour křičí, přikládá stříbrnou rouru, co udělala tsst, k tlamičce a zaklání hlavu. Potom udělá hrrrk, rouru zmáčkne, jde do velké bílé bedny, vezme další rouru a znova trhne za očko- tsst. 

Než kocouři v televizi jdou spát a míč nechají míčem, náš velký kocour má před sebou osm zmačkaných rour. Dělá hrrk a křičí zasraná Sparta a pak už jen nesrozumitelně mňouká. Konečně ale jako správný kocour chodí po čtyřech. Moc mu to ale nejde. 

Jdu k mámě na mlíčko, jenže je ho málo. Mňoukám a velká kočka jde do bílé bedny a bere stříbrnou rouru s obrázky. Chytá za očko. Čekám, že to udělá tsst- ale neudělá. Z roury nabírá nějaké kousky a dává je do misky. Trochu se bojím, vím, co vnitřek z rour udělal včera s velkým kocourem. Ale jsem zvědavý a mám hlad. Po čtyřech už běhám, tak co. 

Ochutnám. Ňam, ňam, to je dobrota! Kocour vzal asi nějaké zkažené roury.
Denně dostáváme papání z roury a všichni rychle rosteme. Já i sourozenci.

x x x

  
„Jsou už docela velký“ začne jednoho dne kocour. “Měli bychom dát už inzerát… Prodáme koťata. Norské lesní kočky…“
Aha, norská lesní kočka. Tak to budu asi já, mamka a bráškové se sestřičkama. 

Sedím na okně, kam se mi podařilo vyskočit a koukám ven. Kus lesa tam vidím. Taky modrou placku, po které se pohybují obrovské pelíšky na čtyřech černých míčích, a ceduli, na které je napsáno BENEŠOV. 

Fajn. Norsko se mi líbí. Seskakuju dolů a poslouchám co se chystá.
„Mamí, tohodle ne! Toho si necháme!“ přiběhne menší kočka s velkýma očima a zvedne mě do náruče. Začnu příst.
„Podívej jaký má srandovní černý knírek… “
„No to má,“ vmísí se do toho kocour.
„Ale hlavně má kulatou hlavu. A ta má být trojúhelníková. Nehodí se do chovu. Toho ani nebudeme moct prodat. Necháme si ho a budeme mu říkat Adolfe, podle toho knírku. A necháme ho vykastrovat.“
„Seš blbej… To se mi teda nelíbí. S tím jménem…“ reaguje velká kočka.
„Bude to Hercules podle toho detektiva Poirota.“
Mně se nelíbí ani Adolf, ani kastrace. Páníček kouká často po nocích na skleněnou zeď. A tam často o nějakém Adolfovi mluví. Nechtěl nechat na světě lidi právě třeba podle tvaru hlavy. Jako mluvil velký kocour o mně.
„Mňaauuu, mňaaauuu... sám seš Adolf!“ mňoukám na něj, ale asi nerozumí.
„Podívej, jak se rozčiluje,“ směje se. „S tou kastrací si asi budeme muset pospíšit…“

x x x

  
Kastrace. Mluvili o tom také jednou v té skleněné stěně - v televizi. Určitě to bolí, a když o to přijdu, tak co si budu po probuzení olizovat? Musím na to často myslet. Postupem času k nám začínají chodit cizí velký kočky a kocouři.
„Toho si vezmeme!“ ukážou na brášku, nebo sestřičku. 

Dají je do přenosnýho pelíšku a předají obálku. Velký kočce tečou slzy a kocour vždy chňapne obálku, přepočítá takový malý papírky v ní a odnese do knihovny. Přitom šeptá: to bude dovolená. 

Když ukážou na mě, zavrtí hlavou a řekne: „Toho ne, ten se nehodí do chovu, je kazovej.“
Kazovej. Podívej se na sebe. 

x x x

Jednoho dne přijde kocour domů a křičí:
„On mě vyhodil z práce. On - mě! Bejvalej papaláš. Pro tohle jsme zvonili klíčema???“ 

Úplně to nechápu. Když zazvoní klíče v zámku, znamená to, že přichází velká kočka a bude se nabírat z roury do misky. 

Ale jednou jsem zase velkýmu koukal přes rameno na skleněnou zeď. Venku padalo ze stromů listí. Ukazovali, že touhle dobou před mnoha lety moc velkejch koček a kocourů někde zvonilo klíčema. Na to, že by měli hlad, nevypadali. Jen měli všichni na sobě stejný šedivý pelíšky a křičeli něco o nějaký svobodě. Možná je taky chtěli vykastrovat. Našeho velkýho jsem mezi nima teda neviděl… Ale ono jich tam bylo strašně moc. 

Od tý doby, co velkej kocour nechodí do práce - ať už to znamená cokoli - je to tu horší. Roury s jídlem mají ošklivější obrázky a tak dobře nechutnají. Velká kočka s kocourem na sebe křičí a mě už život v bytě nebaví. 

A tak jednoho večera sedím na okně, který je otevřený. Vidím opět kus lesa, modrou placku s velkejma pohyblivejma pelechama a ceduli Benešov. Hlavou se mi honí hnusný jídlo z roury, kastrace, cinkání klíčů velkých koček a najednou i něco o nějaký svobodě. 

Okno není ani tak vysoko. Rozhoduju se se poznat Norsko. 

Nadechnu se a skočím…




Zadání 

Napište povídku, která končí větou: Nadechl se a skočil. 

(Jedno v jakém rodu, času atd.)