16. května 2018

Venkov - napsal Tomáš Pánek

Čekal jsem v zaplněném nadraží na vlak, který mě konečně odveze daleko od tohoto místa. Dýchání je každou sekundou těžší. Připadám v tomto místě uvězněn. Je to jako jedna velká klec.
Vlak konečně přijíždí, a než má někdo šanci vystoupit, už se rvu přes všechny a sedám si na první volné místo. Vlak se rozjede. Postupně víc a víc bytů, paneláků a jiných staveb mizí a já cítím jak se všechna moje tíha vypařuje. Celé tělo se mi uvolní a nadechnu se tak silně, jak nikdy předtím.

Za hodinu vystupuji na své zastávce. Celý svět nabral široké spectrum barev.
Ve měste bylo všechno šedé, bez života. Tady ale všechno žije.

Žádné komentáře:

Okomentovat