3. ledna 2019

Povolávací rozkaz - napsala Kateřina Volková

Byl to zvláštní pocit. Stát tam na nádraží plném zmatku a pobíhajících lidí. Všude prach, směsice různých pachů a nesnesitelné vedro. Před vagóny se lidé tisknou jeden na druhého v chaotickém chumlu. Jejich hlasy se slévají v neidentifikovatelný hučivý zvuk. Navzdory tomu všemu mi po těle stékal studený pot. Už nevím, jestli jsem byl plný očekávání a nadšení, že se podívám do mé vysněné země, nebo mě svíral strach z neznámého.
O Itálii jsem oproti mým vrstevníkům věděl snad všechno.
Můj strýc mi už jako děcku vyprávěl historky z dob, kdy tam žil. To díky jeho štědrosti jsem byl poslán na studia a díky němu měl možnost snít o daleké krajině. Často jsem si představoval, jak procházím olivovým hájem, i když jsem přesně nevěděl, jak vypadá, ale toužil jsem ho spatřit. Také jsem toužil cítit mořský vzduch a vidět vlny v příboji. Mořská voda je prý úplně slaná, taková podivnost.
„Tu rozhodně musím ochutnat,“ slíbil jsem si. Mezi každodenními studijními povinnostmi jsem si vypracovával podrobný plán cesty Itálií. Vzrušeně jsem očekával další návštěvu mého strýce, abych mohl načerpat více inspirace. Ve své mysli jsem navštívil každé místo spojené s historií lidstva i každý kousek prosluněné přírody. Žil jsem jen v představách a doufal, že se jednou vyplní.
Tehdy jsem ještě nevěděl, jak brzy se věci dají do pohybu. Nejdříve přišel úřední dopis, pak kolečko u doktorů, a nakonec štempl. Vše se seběhlo tak rychle a najednou stojím na vlakovém nádraží s kufrem v ruce a jízdenkou do Itálie. Tou jízdenkou je povolávací rozkaz. Možná za jiných okolností a s jiným posláním byl bych radostí bez sebe a doufal, že se vyplní všechny mé sny a představy. Teď tu stojím tváří v tvář skutečnému životu a přemýšlím, co mě čeká. Jak rychle jsem během posledních dnů dospěl. Nikdy nezapomenu na výraz v očích mojí mámy, když jsme se loučili.
„Tak moc si přeji, abys už měl dobrou ženu a já mohla rozmazlovat vaše děti,“ opakovala mi poslední rok školy pořád dokola. Přišlo mi to pošetilé a nedůležité, vždyť mám tolik plánů. Teď chápu její starostlivá slova i vyčítavé poznámky. Chápu i otcovu příkrost a důslednost.
„Chovej se jako chlap, a ne jako pošetilý blázen! K čertu s tím tvým sněním, povinnost je přednější,“ znělo mi celá ta léta v uších. Myslel jsem, že mu na mně nezáleží, že chce mít někoho, kdo se hodí do těch správných kruhů a dostojí rodinné pověsti. Dnes se mi podíval pevně do očí a řekl: „Hochu, Bůh s tebou,“ stiskl mou ruku, a když jsem ji otevřel, hrdě se v ní blýskala mince se jménem našeho rodu. Teď vím, že vše dělal z lásky ke mně. Teď to všechno vím, ale mám tak málo času jim za vše poděkovat.
Políbil jsem matku a objal otce, uchopil kufr a z posledních sil vykročil vstříc zmatenému chumlu lidských těl. Věděl jsem, že je možná už neuvidím, ale nemohl jsem se otočit. Prostě jsem nemohl.

Žádné komentáře:

Okomentovat