4. ledna 2019

Zraněný tygr aneb zážitek z taneční terapie - napsala Jitka Sova

Sešlo se nás v tělocvičně asi třicet. Z reproduktorů se linula africká domorodá hudba s bubny. Prý jak tělo poskakuje a třepe se, tak vytřásává dávná traumata.
Celý dospělý život jsem se totiž musela vyrovnávat s občasnými stavy sžíravé úzkosti spojené s pocity smutku, bezvýchodnosti a zmaru. Dobrá zpráva byla, že to zase přešlo, špatná, že mě ataky na pár dní a někdy i týdnů zcela vyřadily z běžného života. Vstát ráno z postele a jít si vyčistit zuby byl pro mě nadlidský výkon, vyžadující maximální úsilí a soustředění. Že bych šla do práce či doma aspoň navařila sobě a rodině vůbec nepřicházelo v úvahu. A to nemluvím o stavu nesnesitelné agresivní bolesti, proti které je třeba na dvakrát zlomená noha při lyžování procházka růžovým sadem.

Lektor rozdělí do trojic a máme navést druhé dva spolutanečníky, aby svým tancem vyjádřili to, co před světem nejvíc tajíme. Chvíli přemýšlím, jak že se to vlastně cítím, když propukne můj úzkostných stav. Co si nechci přiznat, co to před ostatními tolik tajím? Cítím se v tu chvíli tak osamělá, tak opuštěná, ponížená, odmítnutá. Tak zahanbená a zhanobená.
Mé zadání nakonec je následující, sama jsem překvapená, jaká slova mi vychází z úst: “Jste tygr, co zbožňuje svého pána a ten pán ho nechá vykastrovat, oslepit a vyrvat mu drápy. Budete se s poraněnýma packama ve výši vypálených očních důlků točit v kruhu a tiše kňučet v naprosté bezmoci a beznaději, v srdci stále budete milovat svého pána, protože nic jiného k němu cítit neumíte a budete čekat na poslední ránu z milosti, která však nepřichází.”
Zděšeně pozoruji, jak se mé spolutanečnice se zavřenýma očima, s bolestným šklebem na tváři, s rukama s roztaženými prsty před obličeji, pomalu točí. Najednou mi jakási neviditelná síla zaklání hlavu, z dokořán otevřených úst vychází strašlivý, nelidský zkřek. Mám pocit, že se mi trhají vnitřnosti v břiše a jak žhavá láva se mi z hlubin paměti hrnou palčivé, dávno zasuté vzpomínky z útlého dětství. Padám k zemi a svíjím se bolestí. Slyším, jak lektor pokřikuje na ostatní: “Nesahejte na ni, nechte ji být. Je v procesu, léčí se!”
Někdo mi po chvíli dává pod hlavu polštářek a překrývá mě teplou dekou. A já usínám s pocitem naprostého vyčerpání.
Byla jsem týrané dítě a abych tu bolest přežila, tak jsem zapomněla. Ne zcela, vzpomínky někde v hlubinách paměti, jak kapsle plná jedu, zůstaly a pravidelně se jejich esence uvolňovala do mojí nervové soustavy.
Od chvíle, co jsem se probrala pod hřejivou dekou na podlaze tělocvičny, zadívala se do blankytně modrých, vědoucích očí lektora a přijala nabízený voňavý teplý čaj, se mé stavy úzkosti už nikdy nezopakovaly. Uzdravila jsem se.

Žádné komentáře:

Okomentovat