2. ledna 2019

Jeden den v Trentinu - napsal Miroslav Tichý

Jindřich kouřil cigaretu a vychutnával si ranní východ slunce.
,,Na,“ natáhl ruku, ťuknutím ukazováčku na vršek krabičky vysunul další cigaretu a nabídl ji Hansovi.
,,Danke.”
Kouřili společně opřeni o zeď chaty Rifugio a smáli se absurditě téhle války.
Ještě před pěti minutami se měli vzájemně na mušce.
Hans na průzkumu - ,,Hande hoch, du schweine!,” Jindřich na hlídce: ,,Ruce vzhůru, ty šmejde rakouskej!”

Mířili na sebe, ale jako by jim nějaká neznámá síla nedovolovala stisknout spoušť. Prohlíželi se.
,,Jindřich? Bist du?“ prolomil ticho Hans jako první.
,,Hansi?!”
Zbraně jim poklesly v jeden moment. Hansovi, německé posile rakouských jednotek povolané ze saského Olbernhau, a Jindřichovi, českému legionáři bojujícímu na italské straně a žijícího v kilometr vzdáleném Brandově.
Seděli, kouřili a vychutnávali si paprsky vycházejícího slunce.
Hans se začal najednou šacovat. ,,Hier, podívej,“ natáhl ruku a podával Jindřichovi fotku své rodiny.
Prstem přitom ukazoval na bíle oděnou ženu s dítětem v náručí. Svoji manželku, Jindřichovu sestru.
Jindřich vzal fotku a prohlížel si ji.
,,Hansi, ty máš...? Vy máte?"
Přikývl.
,,Jmenuje se Josef, po starém otci. Tvá sestra si to tak přála."
Jindřich vrátil Hansovi fotku a oba se opět mlčky věnovali svým cigaretám.
,,Hansi,” prolomil Jindřich ticho jako první. ,,Brzy je uvidíš. My oba. Přežijeme! Vrátíme se a všechno tohle svinstvo pořádně zapijem.”
,,Ja, ja,” přitakal Hans.
Dokouřili. Čas jim už uplynul. Museli se vrátit ke svým jednotkám. Vstali, objali se a popřáli si štěstí. Pohledem se rozloučili jak se sebou, tak s úkrytem, který jim poskytovala zeď chaty Rifugio.
Každý se vydal svým směrem.
Na to čekal. Odstřelovač. Zmáčkl spoušť. Kulka ráže 57 mm vyletěla rychlostí 200 metrů za vteřinu.
Zasáhla přesně.
Střelec si s uspokojením vyryl bajonetem na pažbu další čárku.

Žádné komentáře:

Okomentovat