25. února 2019

Můj opravdu zvláštní den - Mirek Gardian

Kostel Sv. Bartoloměje
Asi nejlepší způsob jak si vyčistit hlavu je se vydat na toulky českou krajinou. Není třeba chodit ani do Španělska. U nás je krásná příroda, příjemné klima, člověk nemusí být lingvista a chůzi může kdykoliv zabalit a vrátit se domů. Je to taková chůze „ala Compostella", ale tak trochu na český způsob.
Protože jsem již starší osoba a patřičně pohodlný, zamluvím si ubytování vždy dopředu. Má to své nesporné výhody a jak se ukázalo, může to mít i drobné mouchy.

Při mém několikadenním putování jsem druhý den došel do Lázní Kynžvart. Lázně jsou to opravdu malé. Po dlouhém dni jsem se těšil na teplou večeři a pivko v nějakém místním zařízení, abych nabral sil do dalšího dne.
Hned na okraji lázní jsem cestou do údolí narazil na komplex lázeňských budov. Moc jich nebylo, ale byly opravené a posazené do rozsáhlého pěkně upraveného parku. Hned na okraji parku jsem objevil první, a jak se ukázalo i jediný minerální pramen a to Richardův. Protože každou studánku minimálně ochutnám, tak jsem se těšil na léčivou vodu. U pramene bylo pár turistů. Čerpali vodu. Aby si mohli naplnit láhev, museli do kasičky vhodit příslušné mince. Po dlouhém a útrpném dni mnou projela vlna spravedlivého hněvu.
„Platit za vodu, no to si dělají srandu."
Chvíli jsem se šacoval a zjistil jsem, že z vody nebude asi nic. Řekl jsem si, že to konec konců nevadí, vždyť jsem již v cíli a za chvíli si dám svoji večeři. V hořejším lázeňském areálu jsem objevil cukrárnu, kde bylo možné si dát i pizzu. Pizza by určitě nebyla špatná, ale když jsem zjistil, že by byla z polotovarů, tak jsem si řekl, že si dám raději něco pořádného a vydal jsem se dolů kopcem do centra městečka. V centru byl pěkný hotel, který byl však zavřený.
Pokračoval jsem tedy po hlavní cestě směrem ke svému ubytování a vyhlížel vytouženou hospodu. Před jedním z domů jsem zahlédl muže opravujícího chodníkovou dlažbu před vstupem do domu, a tak jsem jej zeptal, kde je nejbližší hospoda s možností dobré večeře. Z řemeslníka se ukázal být Slovák, který si přivydělává po práci.
V Lázních Kynžvart je zmiňovaný hotel, který však má otevřeno, jen když má objednané hosty. Jinak je zavřeno. Jiná hospoda, kde by se dalo, v centru najíst zde není. Slovák mi doporučil sednout na autobus a jet do vedlejší vesnice. Je to prý nejlepší řešení. Druhou alternativou byla cesta na zámek, kde je také restaurace, ale je dražší. Zámek jsem chtěl také vidět, takže volba byl a jasná.
Od mého ubytovatele jsem měl instrukce, že bude až o půl šesté, tak jsem vyrazil po naučné stezce přes upravený park směrem k zámku. Na rozcestníku jsem zahlédl 1,5 km. V nohách jsem již měl 30 km a každý další km byl již nad plán. Vidina teplé večeře mě rozhýbala k svižné chůzi, z kopečku jsem i občas popoběhl. Na konci cesty se vynořil opravdu krásný zámek. Udělal jsem si pár základních fotografií a hledal jsem restaurační část. Prohlídku zámku a courání v rámci prohlídky jsem rovnou zavrhl. Po dotazu v informačním středisku jsem rovnou směřoval do hospodářské části, kde se nacházela stylová restaurace. Počasí bylo krásné, a tak jsem se posadil na zahrádku.
Když mi číšník přinesl jídelní lístek, pochopil jsem, proč je vedle obsazený pouze jeden stůl, a to ještě s německými turisty. No což, hlad je hlad a jiná restaurace stejně v okolí není. Ještě jsem si vzpomněl na promarněnou pizzu, ale to už byla strašně vzdálená historie, a to ještě na strmém kopci. Vybral jsem si obyčejný guláš, dal si dvě 0,4 piva a lehčí o tři stovky jsem se vydal zpět do Lázní Kynžvart, kde jsem se těšil na teplou sprchu. Došel jsem na rozcestník, kde mne zmátly ukazatele. Ve dvou směrech do tvaru písmene V byl stejný cíl - Lázně Kynžvart. Jen údaj v km se drobně lišil. Že bych si cestu zkrátil?
Chvilku jsem se zmateně koukal do mobilu. Moje aplikace nebyla úplně přehledná, a tak jsem se rozhodl pro kratší variantu, která však byla odlišná od cesty, kterou jsem do místa přišel. Bezstarostně jsem si užíval plného žaludku a pěkné přírody, až jsem pochopil, že se asi někde stala chyba. Znovu jsem otevřel mobilní aplikaci a zjistil jsem, že moje cesta sice vede do Lázní Kynžvart, ale na nádraží, které je však vzdálené od centra města 2 km. Bleskově jsem překontroloval ještě cestu zpět a výsledek byla plichta. Cesty vpřed i nazpět už vycházely na stejnou vzdálenost. Nebylo co řešit. Cestu vpřed jsem alespoň neznal, a navíc uvidím něco nového. Smutně jsem zkontroloval narůstající km a vydal jsem se směrem ke svému ubytování. Místo plánovaných 3 km jsem po 5 km došel k rodinnému domku, kde jsem nocoval.
Otevřel mi starší muž něco kolem 70 let. Ubytování bylo v patře, kde jsem měl jednu místnost. Záchod s koupelnou byly na chodbě ve společných prostorách, které jsem ale tu měl mít jen pro sebe, protože máma ubytovatele údajně nevychází z pokoje. Cena byla stanovena na 400,- Kč za noc. Vytáhl jsem pětsetkorunovou bankovku s tím, že kdyby domácí neměl zpět, tak mu mohu zaplatit přesně, ale v drobných. Nic nebyl problém. Muž si vzal moji bankovku. 100 Kč mi prý vrátí, peníze má dole. Když by mě odpoledne nepotkal, tak se mám klidně ozvat. Okamžitě mi blesklo, že mi určitě peníze nechce vracet.
Ubytování nebyl zrovna žádný extra luxus. Dal jsem si horkou sprchu a na chvilku se natáhl. Pustil jsem si hudbu a chvíli relaxoval. Krátce jsem dobil baterky a rozhodl se na chvilku zajít do centra. Cestou po schodech jsem dával pozor na domácího. Byl na zahradě a dělal, že mě nevidí. Šel jsem tedy do města a cestou po hlavní ulici jsem narazil na potraviny - večerku. Na stoličce v chodbě seděl můj známý Slovák a v ruce měl točené pivo. Hned jak mě zahlédl, tak se se mnou dal do řeči. Poručil mi stoličku a po chvilce jsem měl orosené velké pivo. Vyprávěl, že se zde usadil. Seznámil jsem ho s krátkou historií našeho rodu, který pochází také ze Slovenska a my, Slováci, jsme si samozřejmě rozuměli.
Po chvilce se přidali ještě další místní a vytvořili jsme malý hlouček. Jeden z místních podnikatelů vyprávěl, že osiřel, protože jeho žena a dcera vyrazily na pouť do Santiaga de Compostella. To mě samozřejmě zaujalo. Vyprávěl jsem jim o mých cestách. Poté mi Martin (Slovák) navrhl, abychom zašli na točenou plzeňskou 12 do hotelu. Prý tam má známou, co tam pracuje.
V hotelu nás přivítala moc hezká slovenská servírka, která nám natočila pivo. Martin mi vysvětlil, že v hotelu mají tři druhy cen. Pro cizí, pro místní a pro něho. Stabilně jim něco opravuje, a tak má speciální ceny. Dali jame si asi tři piva s tím, že zaplatíme. Martin se mi hrozně omlouval, protože se mu nepodařilo servírku přemluvit, abych měl jeho ceny. Pouze jí přemluvil, aby mi účtovala ceny jako místním. Spokojeně jsem zaplatil a směřoval zpět do penzionu.
Ráno jsem chtěl brzy vyrazit. Bylo mi jasné, že bez aktivního kroku zbylé peníze od ubytovatele již neuvidím. Čert vem stovku, ale že by ji měl získat takovýmto způsobem, mi vadilo. Rozhodl jsem se, že se u něj zastavím, protože se ráno neuvidíme, abych si upřesnil svůj odchod. Při tom si řeknu o stovku.
Muž mi otevřel, probrali jsme celé okolí. Zjistil jsem, že dědek je hrozně aktivní. Jezdí na kole, na lyžích a vůbec hodně sportuje. Dohodli jsme se na klíčích a já si řekl o stokorunu. Hned ji vytáhl z kapsy. Prý ji měl celou dobu připravenou. Vzal jsem si peníze a šel spát. Ráno jsem si dal sprchu, krátce jsem posnídal a sbalil si věci. Postupně jsem dával vše do batohu. Na cestách používám dva telefony. Můj soukromý s mapami a starý služební telefon, pro případ, že by mě někdo sháněl z práce. Telefony jsem dal na křeslo vedle batohu. Když jsem vše dobalil, shodil jsem batoh na zem, sedl si do křesla a ve svém telefonu jsem zkontroloval denní trasu. Ještě před odchodem jsem zkontroloval, zda jsem někde něco nezapomněl. Nikde nic neleželo tak jsem vyrazil směrem na Mariánské Lázně.
Chvilku jsem se vracel po červené značce, po které jsem již šel a pak jsem přešel na modrou směrem do Mariánských Lázní. Byla to sice zacházka, ale po silnici většinou nechodím. Cestou mě přepadl nepříjemný pocit, že jsem něco zapomněl. Vzpomněl jsem si na svoji důkladnou kontrolu, a tak jsem se uklidnil. Ostatně jestli jsem zapomněl nějaké ponožky, tak to mě nevadí.
Mariánské Lázně jsem již párkrát navštívil. Jako vždy jsem ochutnal veškeré prameny, na které jsem narazil po cestě. Na promenádě hrála kapela, a tak jsem si zavzpomínal, jak jsem jako malý kluk hrál v dechové kapele. Poslechl jsem si pár písniček a hledal turistické značky pro moji další cestu. Ta šla prudce do kopce po žluté značce k rozhledně. V kopci mě opětovně přepadl pocit ze ztráty nějaké věci. Řekl jsem si, že na špinavé ponožky se klidně vykašlu a šlapal jsem dál do kopce. Když už jsem v dálce viděl rozhlednu, tak mi blesklo hlavou, „služební mobil!"
Okamžitě jsem se šácnul a věděl jsem, že ho nemám. Co teď! Zavolám ubytovateli. Ten mi hovor nevzal. Nedá se nic dělat, musím zpět dolů do Mariánských Lázní.
Cestou z kopce jsem vyhodnocoval své možnosti a snažil se zachovat chladnou hlavu. Z mého posledního ubytovatele jsem neměl zrovna dobrý pocit a opětovná schůzka s ním mě zrovna nepřiváděla do stavu blaženosti. Dole v Mariánských lázních jsem opět zkoušel své štěstí se dovolat. V duchu jsem kalkuloval další možnosti.
Jít pěšky po silnici do Lázní Kynžvart nebo si vzít taxík. Naštěstí jsem se dovolal. První informace pro mě nebyla zrovna příjemná. Ubytovatel mi řekl, že není doma a přijede mezi 13 až 14 hod. Prý doma nikdo jiný není. Domluvili jsme se, že až bude doma, že mi zavolá. Požádal jsem ho, jestli by mi telefon nepřivezl do Mariánských Lázní. Nadšený nebyl, ale když mu dám na benzín alespoň stovku, tak přijede na okraj, kde je obchodní centrum.
Protože jsem tedy měl asi dvě hodiny času, šel jsem na druhý okraj Mariánských Lázní a vyhlížel možnost oběda. Nakonec jsem si dal jídlo v asijské restauraci a pokračoval na domluvené místo schůzky. Zde jsem čekal, zvažoval svoje šance a děkoval zaměstnavateli, který nebyl zrovna moc štědrý a tak mám absolutně neatraktivní služební telefon, který snad už nemá ani žádnou hodnotu. To mi přišlo jako velká šance uspět s jeho návratem. Ubytovatel mi skutečně zavolal a řekl mi, že telefon nikde nevidí. To mě trochu překvapilo. Domluvili jsme se, že zavolám na svůj služební telefon. Řekl jsem mu, když ho najde, ať mi hovor klidně vezme a domluvíme se. Vytočil jsem služební číslo, telefon vyzváněl, ale nic se nedělo. Po nějakém čase mi volal ubytovatel, že telefon slyší, ale nevidí. V ten okamžik mi spadl kámen ze srdce. Nakonec se mu telefon povedlo najít. Byl zapadlí mezi matracemi v křesle a telefon mi přivezl. Byl jsem opravdu rád, že jsem se shledal se svým telefonem a ušetřil si zbytečné obtíže v práci a ztrátu kontaktů. Ubytovateli jsem dal dvě stovky na benzín, aby viděl, že poctivost se vyplatí a vyrazil jsem do lázeňské části.
Byly skoro dvě hodiny odpoledne a já měl před sebou cca 20 km. Chvilku jsem zvažoval si cestu zkrátit druhou možnou cestou po cyklostezce, ale to jsem nakonec zavrhl. Vydal jsem se tedy opět do již známého kopce směrem k rozhledně. Kamennou rozhlednu jsem v rychlosti prohlédl a svižným tempem pokračoval po naplánované cestě do Chodové Plané. Cesta po žluté turistické značce vedla na Podhorní vrch 847 m nad mořem a vedla nádhernou krajinou s fantastickým výhledem z Podhorního vrchu.
V Pístově jsem došel pod kapli Sv. Bartoloměje, která byla na vyvýšeném kopečku. Pod kaplí byla malá jeskyně nebo sklepení, ve které byla umístěna soška madony. Překvapilo mě, že tato soška je volně k dosažení, takže bych se obával o její zcizení. Evidentně těmito končinami prochází jen místní a přírodumilovní turisti, takže to soška přežila bez úhony. Vyškrábat se do vršku k samotné kapli jsem rovnou zavrhl, protože mi již začalo škrundat v žaludku a cíl byl ještě daleko. V Dolním Kramolíně jsem přešel na červené značení a notně unaven jsem došel do Chodové Plané.
U dveří, kde jsem měl rezervované ubytování, mi otevřela štíhlá, vysoká, sympatická blondýna. Hned u vchodu jsem zaregistroval diametrální rozdíl. Vše bylo neskutečně čisté. Paní domácí je zdravotní sestrou u záchranné služby a v apartmánu to rozhodně bylo vidět. Jediná věc, co mě mrzela, byl fakt, že paní domácí spěchala do práce, a tak jsem si nechal doporučit restauraci pro svoji večeři a pak jsme se rozloučili.
V obývacím pokoji byl krb a manželská postel. Chvilku jsem si prohlížel tuto místnost. Byla mi zjevně povědomá. Pak jsem si to uvědomil. Tuto místnost s krbem jsem viděl ve svém snu. To byl můj druhý případ, kdy jsem se setkal se skutečností, kterou jsem předtím viděl ve svém snu. Chvilku jsem přemýšlel proč zrovna tuto místnost, ale protože mě nic kloudného nenapadlo, dal jsem si osvěžující sprchu a chvilku relaxoval v posteli.
V Chodové Plané jsou dvě pověstné restaurace. Restaurace Ve skále, kde jsem již před časem jednou byl, a tak jsem se rozhodl pro pivovarskou restauraci. Protože byl teplý podvečer, tak jsem si sedl na zahrádku. Když přišel číšník, nechal jsem si doporučit místní specialitu. Po tak náročném dni jsem si ji skutečně zasloužil. Zahrádka byla po chvilce skoro plná. To mě utvrdilo o správnosti mé volby. Objednal jsem si třetinku piva, abych tímto způsobem ochutnal místní sortiment a čekal na svoji specialitku. Ta se skutečně povedla. Nebyla sice nejlevnější, ale kvalita ceně odpovídala, a tak jsem si užíval gurmánský zážitek a fakt, že už konečně sedím. Byl jsem se podívat i v restaurační části, která byla skutečně stylová.
V pěkném počasí by ale byla škoda sedět v místnosti, a tak jsem zůstal venku. Kolem desáté hodiny jsem se vracel na pokoj. Cestou jsem minul ještě nějaký bar v patře budovy po levé straně, kde byla slyšet probíhající diskotéka. To bylo velké lákadlo. Ale po mých 35 km chůze a neobyčejných zážitcích jsem si představil 15ti letě dívky v daném baru a bylo rozhodnuto, jde se spát. Ono se řekne spát, ale jak jsem byl zřejmě přetaženej, tak jsem nemohl usnout. Chvilku jsem i spal, a když jsem se probudil, nemohl jsem znovu usnout. Bylo to hrozné.
Zoufalý a beznadějný jsem si vzal sluchátka a pustil jsem si hudbu. To mi většinou pomůže a unavený pak usnu. Tentokrát mi to úplně nezabralo. Pravděpodobně jsem chvilkami i spal.
Pak se stalo něco zvláštního, něco, co jsem ještě nikdy nezažil. Měl jsem zavřené oči, ležel jsem na boku a při plném vědomí jsem jasně viděl vchod do jeskyně, na jehož počátku stála socha madony od kaple, kterou jsem přes den minul, a zvala mě dovnitř. Vědomím jsem byl v jeskyni, měl jsem krásně zaostřeno a prozkoumával jsem okolí. Viděl jsem jednotlivé kameny stěn. Usilovně jsem prohlížel jeskyni, skoro jsem ani nedýchal, abych neztratil své vidění. Nic dalšího jsem však již neobjevil. Byl to úžasný zážitek, který mě okamžitě naprosto dobil. Nakonec se mi i podařilo usnout. Když jsem se se probral, byl jsem opět ve změněném stavu vědomí.
Byl jsem úplně bdělý, měl jsem zavřené oči a viděl jsem tři postavy jako sochy. Napadlo mě je požádat, aby mi podaly ruku. Ucítil jsem na pravé ruce stisk ruky, který po chvilku povolil a pak jsem obraz ztratil. Nic podobného jsem předtím nezažil.
Spokojený s krásným výletem a nočním zážitkem jsem se rozhodl, že se do těchto míst ještě někdy vrátím.

Žádné komentáře:

Okomentovat