25. února 2019

Pro moji malou chvilku nezabiju - napsala Petra Broumská


Konečně mám malou chvilku pro sebe. Je páteční noc, děti usnuly na chatě v mé posteli. Sahám po baterce a ukládám se s rozečtenou knihou. Nesmím je světlem probudit. Spí jako andílci.
Otevírám knihu. Konečně! Nemohla jsem se dočkat! Příběh může pokračovat.
Začtena a zabrána do děje si užívám čas, který je jen můj. Malá chvilka po náročném dni v práci, kde byl dnes pěkný frmol.
Samé telefonáty, dopisování nedokončených projektů, vyzvednutí dětí ze školky, rychlý nákup, odjezd na chatu, chystání večeře, přemlouvání dětí, aby večeři snědly, koupání, odstraňování potopy, ukládání dětí, čtení pohádek… Konečně klid!
Hlavní hrdina už začíná přemýšlet o svém životě a o tom, co právě prožívá a já mohu jeho život zkoumat s ním. Jsem s ním v jiném světě. V jeho světě. Najde ženu, kterou hledal? Vidí ji… Je to opravdu ona?
Nepříjemné zašimrání na krku, sednu si s svítím na polštář. Nikde nic.
Hrdina jde ze schodů svého domu, vychází ze dveří…
Znovu obtěžující pocit na krku, sednu si a svítím na polštář. Nikde nic.
Otevírá dveře domu a vychází do zahrady, bude tam na něj ona čekat?
Mám to na ruce, co to sakra je?
Rozhlíží se, v dálce vidí postavu, je otočená zády k němu, hrdina schází schody… Tak ale dost. Zavírám knihu a rychle všude svítím baterkou, syn se začne převalovat… ne ne ne … spinkej pěkně… uf … nikde nic nevidím. Otevírám znovu knihu, ale už se mi nedaří soustředit se na děj. Co to tu je? Že by zas ta moucha, co večer poletovala kolem lampičky? Ale neslyším bzučení.
Hrdina… už vím… schází po schodech… žena v zahradě… šimrání na ruce… oženu se… usadí se na bílé stránce a pochoduje přes písmena, která měla být únikem z reality pro dnešní večer.
Zelené tělíčko, dlouhá průsvitná křídla. Nesnáším hmyz. Říká se, že jepice žije jen jeden den. Nechce se mi ji zabíjet. Vlastně to ani nejde. Můj odpor k hmyzu jí zachraňuje život. Ale vyhnat ji musím. Odeženu ji polštářkem. Ale kde je teď? A co ta žena v zahradě? Svítím baterkou na zem a čekám, jestli se znovu objeví. Nic.  Hrdina jde po schodech dolů a pokračuje směrem k ženě. Cítí napětí a zvědavost… 
A je tu zas. Vykračuje si po stránce a kopíruje přečtenou větu. Stačilo by zavřít knihu a stránku potom očistit. Nejde to. Něco mě nutí neudělat to, nezkrátit jepici život a neumazat stránku knihy.
Kdo je asi ta postava v zahradě…? Ťap ťap … kšá…
Jde pomalými rozvážnými kroky směrem k ní, třesou se mu ruce, cítí napětí…
Udělám z prstů špičku a cvrnk do nezvaného hosta, snad dá na chvíli pokoj… 
Už je blízko, postava se pomalu otáčí a napřahuje štíhlou ruku směrem k hrdinovi… 
Vzdávám to, zhasínám, ať si jepice žije svým životem, já budu mít svoji chvilku zase zítra večer, to už od ní bude klid.




Žádné komentáře:

Okomentovat