 |
| Koláž: David Vávra |
mám takový pocit, že anglické rčení „Once seen, never forgotten – Jednou viděn, nikdy nezapomenut“ vzniklo jen kvůli vám. A je mi proto trochu líto, že jsem vás nepoznala osobně. Když totiž poslouchám vzpomínky různých lidí na setkání s vámi, nikdy nezní obyčejně. Cítím z nich závan nostalgie mísící se s obdivem, silné emoce, radost, smutek, moudrost, syrovost i poezii.
Já si k vám našla cestu díky kurzům tvůrčího psaní. Dana nás na nich učí přemýšlet jinak a diskutovat nad našimi texty, stavět literární cihly a tvořit příběhy, tak jak jste ji to kdysi učil vy. Učí nás, že psaní není nuda. Pak chodíme s kůží na trh a čteme publiku krátké příběhy. Nedávno jsem v písecké knihovně dojala k pláči svým krátkým cestopisem zpěvačku, která francouzskými šansony doprovázela naše čtení. A první, na co jsem si vzpomněla, byla vaše slova: „Spisovatel je jako malý bůžek. Nedostane za to moc peněz, ale tvoří z ničeho něco, a to je úžasný pocit. Napíšeme tragédii, že půl světa brečí, a my z toho máme takovou radost, že se jdeme opít do hospody.“ Já jsem sice rozplakala jen tu jednu paní asi na dvě minuty, ale to si pište, do té hospody jsme zašly s ostatními autory taky!
Měla jsem to štěstí, že jsem potkala obě vaše děti - Evu a Pepiho. Při prvním setkání s Evou jsem pochopila, že i ona je živel, podobně jako vy. Viděla jsem film, který o vás natočila. Překvapilo mne, že vás oslovuje Arnošte. A Pepi, ten o vás nemluvil jinak než jako o fotrovi. Ale kolik bylo v tom spojení „fotr Arnošt“ lásky – to je až dojemné.
Pozvala jsem Pepiho na Vysočinu, aby uvedl film Démanty noci. Vaše téma z války, útěk dvou židovských mladíků z transportu smrti, příběh o křehkosti života, jak jinak. Pepi se zhostil úkolu bravurně, mluvil opravdově, střídavě s vážností i lehkostí, přesně tak, jak jste vy uměl vyprávět tragické příběhy s nadhledem.
Píšu vám tento dopis přímo na kurzu tvůrčího psaní. Naproti mně se Zdenička se Šimonem hlasitě dohadují, jak co nejlépe napsat dialog na slavnostní večer na Dobešce, věnovaný právě vám. Kdybyste viděl, jak divoce gestikulují a vysvětlují si, o čem to vlastně je, měl byste radost. Dana diskusi usměrňuje: „Ale to je přece jasné od začátku! Chceme na scénce ukázat, jak vypadá lekce tvůrčího psaní podle Lustiga. O tom to je!“
V duchu si říkám, co byste tomu všemu řekl, kdybyste tam s námi na Dobešce byl – živý a zdravý. Zda byste byl k našemu psaní shovívavý, anebo víc přísný. A také jak by se vám líbil fiktivní rozhovor vás a Václava Havla před nebeskou branou. To vymyslela Dana a dala si s tím pořádnou práci, pořád dokola to přepisuje. Mimochodem, na úvod kurzu nás tím taky trápila - dostali jsme za úkol, abychom si takový úvod také zkusili napsat.
A takhle to dopadlo:
Lustig: Ahoj Václave!
Havel: Ahoj Arnošte! Ani nevíš, jak rád vidím zrovna tebe.
Lustig: Prosím tě, a koho jsi čekal u nebeský brány?
Havel: Svatýho Petra, ale toho jsem se trochu bál, aby mne vůbec pustil dovnitř. Víš, že nejsem zrovna Mirek Dušín.
Lustig: Ale prosím tě, po tom všem, co jsi pro tuhle zemi udělal, můžeš klidně vstoupit. I v nebi se nějaký ten hříšek promine. A už na tebe těší celá horda spisovatelů. Včera jsem mluvil s Otou Pavlem, a taky Hrabal se ptal, kdy přijdeš. Pokud jsi připravenej na poslední krok, můžeš vstoupit. Pak už není cesty zpět.
Havel: No právě. Váhám.
Lustig: Proč? Jestli jsi tam dole ještě potřeba?
Havel: S tím si hlavu nelámu. Ale – mám jinej problém.
Lustig: Povídej.
Havel: Můžu si tam nahoře zapálit cigaretu?
No a to je zatím všechno, milý Arnošte. Chci vám na závěr za vše poděkovat. A popřát k vám k narozeninám, když je tu v prosinci ta stovka. Škoda, že vám tam nahoru nemůžu tenhle dopis poslat, takový ten opravdový, co vám přijde poštou v ofrankované obálce. Ale představuju si tu adresu: Arnošt Lustig, spisovatel, ulice Bez mráčku, Nebe 1.
V duchu si říkám, co byste tomu všemu řekl, kdybyste tam s námi na Dobešce byl – živý a zdravý. Zda byste byl k našemu psaní shovívavý, anebo víc přísný. A také jak by se vám líbil fiktivní rozhovor vás a Václava Havla před nebeskou branou. To vymyslela Dana a dala si s tím pořádnou práci, pořád dokola to přepisuje. Mimochodem, na úvod kurzu nás tím taky trápila - dostali jsme za úkol, abychom si takový úvod také zkusili napsat.
A takhle to dopadlo:
Lustig: Ahoj Václave!
Havel: Ahoj Arnošte! Ani nevíš, jak rád vidím zrovna tebe.
Lustig: Prosím tě, a koho jsi čekal u nebeský brány?
Havel: Svatýho Petra, ale toho jsem se trochu bál, aby mne vůbec pustil dovnitř. Víš, že nejsem zrovna Mirek Dušín.
Lustig: Ale prosím tě, po tom všem, co jsi pro tuhle zemi udělal, můžeš klidně vstoupit. I v nebi se nějaký ten hříšek promine. A už na tebe těší celá horda spisovatelů. Včera jsem mluvil s Otou Pavlem, a taky Hrabal se ptal, kdy přijdeš. Pokud jsi připravenej na poslední krok, můžeš vstoupit. Pak už není cesty zpět.
Havel: No právě. Váhám.
Lustig: Proč? Jestli jsi tam dole ještě potřeba?
Havel: S tím si hlavu nelámu. Ale – mám jinej problém.
Lustig: Povídej.
Havel: Můžu si tam nahoře zapálit cigaretu?
No a to je zatím všechno, milý Arnošte. Chci vám na závěr za vše poděkovat. A popřát k vám k narozeninám, když je tu v prosinci ta stovka. Škoda, že vám tam nahoru nemůžu tenhle dopis poslat, takový ten opravdový, co vám přijde poštou v ofrankované obálce. Ale představuju si tu adresu: Arnošt Lustig, spisovatel, ulice Bez mráčku, Nebe 1.
