Úvodní slovo - rozhovor Dany, Nataši a Kláry:
Když píšeme společně a dáváme si průběžně k textům upřímnou zpětnou vazbu, vytryskne tak mocný proud inspirace, že vznikají neskutečně silné, dojemné i vtipné příběhy. Pokud se totiž tvůrčí energie a zpětná vazba týmu nasměruje pozitivně, všechny to posunuje kupředu.
Názorová pestrost i dobře míněná připomínka, kterou dávají účastníci debaty vždy jen sami za sebe, tak působí přesně opačně než destruktivní útoky, které tak často vidáme kolem sebe.
Na začátku si všichni přinesou úkol na téma: MŮJ NEJZAJÍMAVĚJŠÍ ZÁŽITEK
Ráno jsem se vzbudila v 7:15, když mi zazvonil budík. Vstala jsem z postele a šla si do koupelny vyčistit zuby. Přemýšlela jsem, jestli se stihnu i osprchovat, ale pak jsem došla k názoru, že hodina a půl mi na to fakt nestačí. Takže budu muset jít ven s mastnou hlavou, pecka.
Tvl, to je fakt vopruz ale, vůbec, nějaká blbá zoo… to byl zas nápad tý krávy úči zase někam vyrazit…
No, co mi zbejvá, absenci ve škole mám fakt vobří, takže na školní akci prostě bejt musim. I když je to takovej vopruz…
Potom, co se nalíčím a učešu, si jdu dát do kuchyně snídani- palačinky.
Máma stojí v kuchyni a už mi chystá svačinu na dnešek- zbytek těch palačinek.
Ale je v nich marmeláda!
Strašně se spolu rafnem, že to snad nemyslí vážně, že mi do toho zase cpe marmeládu, že jsem místo toho chtěla nutellu.
No ale co, třeba pak bude někde u zoo mekáč, tak si pak něco koupim…
V 9:15 jdu na autobusovou zastávku a jedu busem číslo 407 dvanáct zastávek až na konečnou.
V 10 hodin máme sraz se třídou a účou přímo před vchodem do zoo, a já mám štěstí, že bydlím kousek od zoo, jenom těch 12 zastávek autobusem.
Když jsme byli všichni sešlí na místě srazu, vyrazili jsme hlavním vchodem do zoo.
Nakonec to bylo super, viděli jsme pávy, pštrosy, opice, lvy, papoušky, geparda a mnoho dalších zvířat.
Jeden pán teda u výběhu lvů zkolaboval, a my jsme znali první pomoc, takže jsme u něj byli celou dobu, než přijela rychlá, a museli jsme mu dělat i masáž srdce.
To bylo vážně hustý, že jsme pomáhali zachránit život.
Potom nás učitelka pochválila, jakože dobrá práce, a všichni jsme pak dostali ještě na hodinu rozchod, kdy jsem si mohla konečně jít koupit hranolky. Pak jsme se znova seskupili a učitelka nám dala volno, takže jsme mohli jít domů.
Když jsem přijela domů, vyprávěla jsem mámě, jak jsem pomohla zachránit život. Řekla mi, že je na mě pyšná.
No, a tohle byl můj nejzajímavější zážitek, jak jsem pomáhala někoho zachránit v zoo.
Potlesk.
Dana: „Děkujeme Yasmin za povídku. Nyní jí zkusíme ohodnotit právě metodou AL. To znamená, že řeknete, jestli vás zaujala, co se vám tam líbilo a co byste vylepšili. Pokud alespoň půlku z vás přběh zaujme, je to pro autora, nebo autorku ještě dobré. Pokud nezaujme, nelíbí se, nebo ji pochopí méně, než polovina, měl by se autor nad svým dílem zamyslet a přepracovat ho. Ovšem POZOR! Hodnotíme dílo, ne autora a každý hodnotíte jen ze svého pohledu. Cíli můžete říci, já tomu nerozumím, nebo v krajním případě - mně to přijde blbý, ale ne to je blbý! Rozumíme si?
Kolektivně: Ano, jó, Hm,hm.
Dana: „Kdo nám povídku zopakuje?“
Nikdo se nehlásí, všichni koukají po učebně, snaží se nasunout pod stůl.
Dana: „Tak třeba tady Marek.“
Marek: Vykulí oči a vykoktá: „Ty jo, no Yasmin jela emhádéčkem do zoo a viděla tam nějaký zvířata.
Dana: Aha. Tak děkujeme. To bylo poměrně stručné. Co se vám na té povídce nejvíc líbilo?
Pobrukování kolektivně: Jó. Hezký. Ehhm.
Dana: „Kdo chce začít.“
Opět kolektivní šum. Marek zvedá ruku.
Dana: „Děkuji, Marku, co povídce Yasmin říkáš?“
Marek: „Aha, tak to já zatím… Chtěl jsem se zeptat, jestli bude nějaká polední pauza.“
Dana: „Ale my teď hodnotíme povídku Yasmin!“
Marek: „No jo, ale kvůli tomu přece neumřeme hlady?!“
Dana: „Půjdeme normálně na oběd do restaurace. Je tu za rohem dobrá vietnamská, nebo si můžete individuálně koupit něco na baru na Dobešce. Máš něco k té povídce?“
Marek: „Né. Mně se to docela líbilo.“
Dana: „Říkáš docela. Takže bys tam něco udělal jinak?“
Marek: „Jo. Celý. Je to blbý.“
Dana: „No vidíš. A to je přesně tak, jak to nemá být. Co jsme si řekli před chvílí?“
Marek: „Že půjdeme na voběd do vietnamský restaurace!“
Dana (smutně): „Ale né. Že nemůžeš říct to je blbý, maximálně mně se zdá, nebo já si myslím, že je to blbý!!!“ vzdychne. „Někdo další?“ hlásí se Jarda.
Dana: „Jardo! Co na to říkáš?!“
Jarda: „Prosím tě viděla jsi tam Strašilku humří? Říká se jí též strašilka Howeova. Latinsky (Dryococelus australis). Je to vzácný druh strašilky obývající souostroví lorda Howa v jižním Pacifiku. Jedná se o jediného zástupce…“
Bohunka: „Tak to kdybyste byli na Mc Donaldových ostrovech v Pacifiku, jako já s Bohoušem, tam je z takový havěti v džungli hotovej koberec. Tam jsem prvně ochutnala stromový červy. A…“
Zdena: „Já mám pocit, že se vzdalujeme tomu hodnocení.“
Jarda: „Také se někdy pojídají cvrčci. Cvrček polní (Gryllus campestris) je druh hmyzu z řádu rovnokřídlých. Ovšem nepojídá se dospělec…“
Zdena: „Zlatej blázinec.“
Dana: „Dobře Jardo, děkujeme, ale aby se nám ta debata nerozjela do přílišné šířky. Bohunko, mimo těch červů- co říkáš povídce?“
Bohunka: „Mě se to moc líbilo.Akorát teda půlka byla o tom, kolika autobusama se tam jelo. To já, kdybych měla vyjmenovávat- když jedeme přes půlku planety… Každýho mezka, na kterýho sednu…“
Zdena: „Hlavně je ten pohled takovej dětskej…“
Dana: „Konečně něco zajímavého. Bohunce vadí popis cesty a Zdeňce ten dětský pohled na svět. A čí pohled byste zvolili?“
Marek: „Chlapa přece. Ten by tam jel autem a nemusel by tak vyjmenovávat ty autobusy- jak říkala Bohunka. Prostě bych to vod nás vzal přes Vysočany, tunelem do…“
Dana přerušuje Marka: „... a bylo by to to samé. Ovšem ten úhel opačného pohlaví by mohl být zajímavý…“
Yasmin: „Ale já tam byla jako holka. A ty autobusy… Fakt jsme tam takhle jeli…“
Jarda: „Takže do zoo by jel jako muž?“
Marek: „Já bych teda jako muž jel radši do nějaký dobrý restaurace…“
Yasmin: „A kde budou ty zvířata?“
Zdena:“: „Tak v restauraci, nejlíp na talíři. Já bych teda u stolu s velbloudem sedět nechtěla.“
Bohunka: „No to my jednou v jedný restauraci cestou po Namibii…“
Dana: Přeruší Bohunku: „Dobře, ZOO většině do příběhu nesedí, přijde vám příliš dětská. Pojďme ho tedy klidně zasadit někam jinam. Pánská část a Zdenička chtějí restauraci.
Zdenička: „Jé, tak to vám musím říct, my jsme vonehdá byli s manželem na vejletě. Zabloudili jsme v lese a fakt už se stmívalo a měli jsme děsnej hlad. A najednou se před náma objevila hospoda. Teda nejdřív jsme mysleli, že je to hájovna, ale byly otevřený dveře a svítilo se tam, tak jsme šli dovnitř."
Dana: Přísně: No a tady jsme na kurzu psaní, ne mluvení. Tak nám to napíšeš.
Zdenička: No, on to tam byl natolik bizár, že už jsem ten popis napsala.
Dana: Aha, tak nám ho přečti.
Zdena: „Vešli jsme a úplně jsme zůstali čumět. Jako v jiným světě. Hned přiklusala servírka, s takovou tou krajkovou čelenkou ve vlasech a minisukni se zástěrkou, a řekla s takovým tím ruským přízvukem: „Vítejte v minulosti". Tak mě došlo, že je to nějaká jako retro restaurace. A ta servírka byla blond a měla opravdu velký kozy, tak se manžel rozhodl, že tam zůstaneme. A já už jsem měla takovej hlad, že mě to bylo úplně jedno. Z hlediska psychologie......
Všichni volají: „Ne, ne psychologii ne!"
Dana: „To jako už máš ten popis?"
Zdena: „Ten teprve přečtu, to jenom říkám na vysvětlení. Tak teď už čtu:
„Vstoupili jsme do velké místnosti, kde bylo úplně šero. Stěny byly jakoby začouzené, a docela nahusto na nich byly nacpané různé parohy, někdy i s celou lebkou a vycpaní ptáci a celá zvířata. Z ptáků jsem poznala sovu a bažanta. Pak ještě poznám vlka a lišku, ale některá jsem ani neuměla pojmenovat. Mezitím byly takové ty jako zámecké obrazy s loveckými výjevy. Vzduch byl prosycený vůní pečeného masa, ale vonělo tak nějak jinak než doma, tak nějak znepokojivě. Asi ta zvěřina. Nebyli tam žádní jiní lidé, působilo to na mě celé poněkud depresivně. Na oknech visely těžké závěsy z tmavě modrého sametu. To se mi nelíbilo, protože v tom se akorát drží prach, není to vůbec hygienické. K tomu na stolech červeně kostkované vikslajvantové ubrusy. Trošku takové schizofrenní prostředí. Na jídelníčku měli akorát zvěřinový steak, ani nepsali, z jakého zvířete to je. Mě teda vůbec nechutnal, byl takový nasládlý a dost tuhý. Manžel pořád pokukoval po té servírce, tak mu bylo celkem jedno, co jí. Nakonec jsme za domem našli cestu, která vedla na silnici, tak to dobře dopadlo."
Dana: Co se vám na popisu líbilo nejvíc?
Marek s Jardou unisono: „Tak asi ty kozy?“
Dana: No, spíše z toho napsaného.
Yasmin: Já měla pocit, že tam vlastně jsem. Cejtila jsem takový tajemno.
Dana: To ano. A je něco, co byste vylepšili?
Šimon: No, když už se tam mluvilo o těch zvířecích vycpaninách - bylo tam moc vycpávek slovních .
Zdena: šeptem: Já tě asi taky vycpu, docente.
Dana: A co ti tam teda vadilo?
Šimon. Co je to takový ty jako zámecký obrazy? A jakoby začouzené stěny. Já používám na konzervaci a uspání brouků éther. Kdyby to byl jakoby éther, tak by brouci akorát kašlali. Pojďme předměty a děje nazývat jednoduše. Já bych napsal zámecké obrazy a stěny začouzené. Maximálně lehce začouzené. Ale jinak to bylo docela zdařilé.
Marek: Tak to je dobrý. Brouka éther uspí a traktor probudí.
Šimon: Prosím?
Marek: To jsou takový bombičky s étherem. U starejch Zetorů, když v zimě nestartovaly…
Bohunka: Hele, vy inženýři a traktoristí i s vašim thérem…
Šimon a Marek současně: Étherem!!!
Bohunka.: To je jedno, ale když přímo, tak přímo. Šimone, co to je docela dobré ? Pojď nazývat věci a jevy jednoduše! Sám jsi to říkal. Když bych se tě zeptala na jméno. Jak by odpověď na tuhle jasnou otázku zněla neurčitě? Zkus si to.
Šimon: Vcelku Doktor Šimon Pravda Kandidát věd docela, hmmm máš pravdu, zní to blbě…
Zdena: „No to je fakt, každej si nejdřív zameteme před vlastním. Já měla jednou pacienta, on byl, teda- než se zbláznil- mašinfírou. Ten jednou nakoupil deset kilo mletýho kafe, a jednoduše…
Dana: Zdeni, děkujeme za příklad z tvé bohaté praxe. Šimone, tady má Bohunka pravdu.
Zdena: „Já jsem to ještě ale nedopo…“
Šimon: Ale vždyť ten Éther jsme vysvětlili…
Dana: Ale běžte oba s Étherem! Ještě jednou tady o něm uslyším, tak vám ho dám čuchnout!
Yasmin: A seknete sebou jako ten pán v ZOO. To pak uvidíte, že to není žádná sranda.
Zdena: To není, ale když Pacoš moc zlobí… Troška Étheru na fáč…“
Dana: Dost, dost. Přijde vám na díle Yasmin ješte něco zvláštního? Né? Tak já vám napovím. Kolik vás je tady?
Nad hlavami zní: „Málo, šest, sedum...“
Dana: No, vidíte. A jak se nám tady v učebně ten dialog - když vezmu to vaše hádání na milost - rozvíjí. A u Yasmin jede celá třída a nic si neřeknou? Přemýšlejte o tom!
No, co mi zbejvá, absenci ve škole mám fakt vobří, takže na školní akci prostě bejt musim. I když je to takovej vopruz…
Potom, co se nalíčím a učešu, si jdu dát do kuchyně snídani- palačinky.
Máma stojí v kuchyni a už mi chystá svačinu na dnešek- zbytek těch palačinek.
Ale je v nich marmeláda!
Strašně se spolu rafnem, že to snad nemyslí vážně, že mi do toho zase cpe marmeládu, že jsem místo toho chtěla nutellu.
No ale co, třeba pak bude někde u zoo mekáč, tak si pak něco koupim…
V 9:15 jdu na autobusovou zastávku a jedu busem číslo 407 dvanáct zastávek až na konečnou.
V 10 hodin máme sraz se třídou a účou přímo před vchodem do zoo, a já mám štěstí, že bydlím kousek od zoo, jenom těch 12 zastávek autobusem.
Když jsme byli všichni sešlí na místě srazu, vyrazili jsme hlavním vchodem do zoo.
Nakonec to bylo super, viděli jsme pávy, pštrosy, opice, lvy, papoušky, geparda a mnoho dalších zvířat.
Jeden pán teda u výběhu lvů zkolaboval, a my jsme znali první pomoc, takže jsme u něj byli celou dobu, než přijela rychlá, a museli jsme mu dělat i masáž srdce.
To bylo vážně hustý, že jsme pomáhali zachránit život.
Potom nás učitelka pochválila, jakože dobrá práce, a všichni jsme pak dostali ještě na hodinu rozchod, kdy jsem si mohla konečně jít koupit hranolky. Pak jsme se znova seskupili a učitelka nám dala volno, takže jsme mohli jít domů.
Když jsem přijela domů, vyprávěla jsem mámě, jak jsem pomohla zachránit život. Řekla mi, že je na mě pyšná.
No, a tohle byl můj nejzajímavější zážitek, jak jsem pomáhala někoho zachránit v zoo.
Potlesk.
Dana: „Děkujeme Yasmin za povídku. Nyní jí zkusíme ohodnotit právě metodou AL. To znamená, že řeknete, jestli vás zaujala, co se vám tam líbilo a co byste vylepšili. Pokud alespoň půlku z vás přběh zaujme, je to pro autora, nebo autorku ještě dobré. Pokud nezaujme, nelíbí se, nebo ji pochopí méně, než polovina, měl by se autor nad svým dílem zamyslet a přepracovat ho. Ovšem POZOR! Hodnotíme dílo, ne autora a každý hodnotíte jen ze svého pohledu. Cíli můžete říci, já tomu nerozumím, nebo v krajním případě - mně to přijde blbý, ale ne to je blbý! Rozumíme si?
Kolektivně: Ano, jó, Hm,hm.
Dana: „Kdo nám povídku zopakuje?“
Nikdo se nehlásí, všichni koukají po učebně, snaží se nasunout pod stůl.
Dana: „Tak třeba tady Marek.“
Marek: Vykulí oči a vykoktá: „Ty jo, no Yasmin jela emhádéčkem do zoo a viděla tam nějaký zvířata.
Dana: Aha. Tak děkujeme. To bylo poměrně stručné. Co se vám na té povídce nejvíc líbilo?
Pobrukování kolektivně: Jó. Hezký. Ehhm.
Dana: „Kdo chce začít.“
Opět kolektivní šum. Marek zvedá ruku.
Dana: „Děkuji, Marku, co povídce Yasmin říkáš?“
Marek: „Aha, tak to já zatím… Chtěl jsem se zeptat, jestli bude nějaká polední pauza.“
Dana: „Ale my teď hodnotíme povídku Yasmin!“
Marek: „No jo, ale kvůli tomu přece neumřeme hlady?!“
Dana: „Půjdeme normálně na oběd do restaurace. Je tu za rohem dobrá vietnamská, nebo si můžete individuálně koupit něco na baru na Dobešce. Máš něco k té povídce?“
Marek: „Né. Mně se to docela líbilo.“
Dana: „Říkáš docela. Takže bys tam něco udělal jinak?“
Marek: „Jo. Celý. Je to blbý.“
Dana: „No vidíš. A to je přesně tak, jak to nemá být. Co jsme si řekli před chvílí?“
Marek: „Že půjdeme na voběd do vietnamský restaurace!“
Dana (smutně): „Ale né. Že nemůžeš říct to je blbý, maximálně mně se zdá, nebo já si myslím, že je to blbý!!!“ vzdychne. „Někdo další?“ hlásí se Jarda.
Dana: „Jardo! Co na to říkáš?!“
Jarda: „Prosím tě viděla jsi tam Strašilku humří? Říká se jí též strašilka Howeova. Latinsky (Dryococelus australis). Je to vzácný druh strašilky obývající souostroví lorda Howa v jižním Pacifiku. Jedná se o jediného zástupce…“
Bohunka: „Tak to kdybyste byli na Mc Donaldových ostrovech v Pacifiku, jako já s Bohoušem, tam je z takový havěti v džungli hotovej koberec. Tam jsem prvně ochutnala stromový červy. A…“
Zdena: „Já mám pocit, že se vzdalujeme tomu hodnocení.“
Jarda: „Také se někdy pojídají cvrčci. Cvrček polní (Gryllus campestris) je druh hmyzu z řádu rovnokřídlých. Ovšem nepojídá se dospělec…“
Zdena: „Zlatej blázinec.“
Dana: „Dobře Jardo, děkujeme, ale aby se nám ta debata nerozjela do přílišné šířky. Bohunko, mimo těch červů- co říkáš povídce?“
Bohunka: „Mě se to moc líbilo.Akorát teda půlka byla o tom, kolika autobusama se tam jelo. To já, kdybych měla vyjmenovávat- když jedeme přes půlku planety… Každýho mezka, na kterýho sednu…“
Zdena: „Hlavně je ten pohled takovej dětskej…“
Dana: „Konečně něco zajímavého. Bohunce vadí popis cesty a Zdeňce ten dětský pohled na svět. A čí pohled byste zvolili?“
Marek: „Chlapa přece. Ten by tam jel autem a nemusel by tak vyjmenovávat ty autobusy- jak říkala Bohunka. Prostě bych to vod nás vzal přes Vysočany, tunelem do…“
Dana přerušuje Marka: „... a bylo by to to samé. Ovšem ten úhel opačného pohlaví by mohl být zajímavý…“
Yasmin: „Ale já tam byla jako holka. A ty autobusy… Fakt jsme tam takhle jeli…“
Jarda: „Takže do zoo by jel jako muž?“
Marek: „Já bych teda jako muž jel radši do nějaký dobrý restaurace…“
Yasmin: „A kde budou ty zvířata?“
Zdena:“: „Tak v restauraci, nejlíp na talíři. Já bych teda u stolu s velbloudem sedět nechtěla.“
Bohunka: „No to my jednou v jedný restauraci cestou po Namibii…“
Dana: Přeruší Bohunku: „Dobře, ZOO většině do příběhu nesedí, přijde vám příliš dětská. Pojďme ho tedy klidně zasadit někam jinam. Pánská část a Zdenička chtějí restauraci.
Zdenička: „Jé, tak to vám musím říct, my jsme vonehdá byli s manželem na vejletě. Zabloudili jsme v lese a fakt už se stmívalo a měli jsme děsnej hlad. A najednou se před náma objevila hospoda. Teda nejdřív jsme mysleli, že je to hájovna, ale byly otevřený dveře a svítilo se tam, tak jsme šli dovnitř."
Dana: Přísně: No a tady jsme na kurzu psaní, ne mluvení. Tak nám to napíšeš.
Zdenička: No, on to tam byl natolik bizár, že už jsem ten popis napsala.
Dana: Aha, tak nám ho přečti.
Zdena: „Vešli jsme a úplně jsme zůstali čumět. Jako v jiným světě. Hned přiklusala servírka, s takovou tou krajkovou čelenkou ve vlasech a minisukni se zástěrkou, a řekla s takovým tím ruským přízvukem: „Vítejte v minulosti". Tak mě došlo, že je to nějaká jako retro restaurace. A ta servírka byla blond a měla opravdu velký kozy, tak se manžel rozhodl, že tam zůstaneme. A já už jsem měla takovej hlad, že mě to bylo úplně jedno. Z hlediska psychologie......
Všichni volají: „Ne, ne psychologii ne!"
Dana: „To jako už máš ten popis?"
Zdena: „Ten teprve přečtu, to jenom říkám na vysvětlení. Tak teď už čtu:
„Vstoupili jsme do velké místnosti, kde bylo úplně šero. Stěny byly jakoby začouzené, a docela nahusto na nich byly nacpané různé parohy, někdy i s celou lebkou a vycpaní ptáci a celá zvířata. Z ptáků jsem poznala sovu a bažanta. Pak ještě poznám vlka a lišku, ale některá jsem ani neuměla pojmenovat. Mezitím byly takové ty jako zámecké obrazy s loveckými výjevy. Vzduch byl prosycený vůní pečeného masa, ale vonělo tak nějak jinak než doma, tak nějak znepokojivě. Asi ta zvěřina. Nebyli tam žádní jiní lidé, působilo to na mě celé poněkud depresivně. Na oknech visely těžké závěsy z tmavě modrého sametu. To se mi nelíbilo, protože v tom se akorát drží prach, není to vůbec hygienické. K tomu na stolech červeně kostkované vikslajvantové ubrusy. Trošku takové schizofrenní prostředí. Na jídelníčku měli akorát zvěřinový steak, ani nepsali, z jakého zvířete to je. Mě teda vůbec nechutnal, byl takový nasládlý a dost tuhý. Manžel pořád pokukoval po té servírce, tak mu bylo celkem jedno, co jí. Nakonec jsme za domem našli cestu, která vedla na silnici, tak to dobře dopadlo."
Dana: Co se vám na popisu líbilo nejvíc?
Marek s Jardou unisono: „Tak asi ty kozy?“
Dana: No, spíše z toho napsaného.
Yasmin: Já měla pocit, že tam vlastně jsem. Cejtila jsem takový tajemno.
Dana: To ano. A je něco, co byste vylepšili?
Šimon: No, když už se tam mluvilo o těch zvířecích vycpaninách - bylo tam moc vycpávek slovních .
Zdena: šeptem: Já tě asi taky vycpu, docente.
Dana: A co ti tam teda vadilo?
Šimon. Co je to takový ty jako zámecký obrazy? A jakoby začouzené stěny. Já používám na konzervaci a uspání brouků éther. Kdyby to byl jakoby éther, tak by brouci akorát kašlali. Pojďme předměty a děje nazývat jednoduše. Já bych napsal zámecké obrazy a stěny začouzené. Maximálně lehce začouzené. Ale jinak to bylo docela zdařilé.
Marek: Tak to je dobrý. Brouka éther uspí a traktor probudí.
Šimon: Prosím?
Marek: To jsou takový bombičky s étherem. U starejch Zetorů, když v zimě nestartovaly…
Bohunka: Hele, vy inženýři a traktoristí i s vašim thérem…
Šimon a Marek současně: Étherem!!!
Bohunka.: To je jedno, ale když přímo, tak přímo. Šimone, co to je docela dobré ? Pojď nazývat věci a jevy jednoduše! Sám jsi to říkal. Když bych se tě zeptala na jméno. Jak by odpověď na tuhle jasnou otázku zněla neurčitě? Zkus si to.
Šimon: Vcelku Doktor Šimon Pravda Kandidát věd docela, hmmm máš pravdu, zní to blbě…
Zdena: „No to je fakt, každej si nejdřív zameteme před vlastním. Já měla jednou pacienta, on byl, teda- než se zbláznil- mašinfírou. Ten jednou nakoupil deset kilo mletýho kafe, a jednoduše…
Dana: Zdeni, děkujeme za příklad z tvé bohaté praxe. Šimone, tady má Bohunka pravdu.
Zdena: „Já jsem to ještě ale nedopo…“
Šimon: Ale vždyť ten Éther jsme vysvětlili…
Dana: Ale běžte oba s Étherem! Ještě jednou tady o něm uslyším, tak vám ho dám čuchnout!
Yasmin: A seknete sebou jako ten pán v ZOO. To pak uvidíte, že to není žádná sranda.
Zdena: To není, ale když Pacoš moc zlobí… Troška Étheru na fáč…“
Dana: Dost, dost. Přijde vám na díle Yasmin ješte něco zvláštního? Né? Tak já vám napovím. Kolik vás je tady?
Nad hlavami zní: „Málo, šest, sedum...“
Dana: No, vidíte. A jak se nám tady v učebně ten dialog - když vezmu to vaše hádání na milost - rozvíjí. A u Yasmin jede celá třída a nic si neřeknou? Přemýšlejte o tom!
Marek: Ty jo, no jó, vždyť voni si vůbec nepovídaj. Ani s tou učitelkou!
Dana: Správně! Po literární cihle - popisu - nastal čas na dialog. Kdo tedy napíše, když tam Yasmin chyběl - ten dialog? A pojďme ho tedy směřovat do příběhu, který se odehrává mužským pohledem a svou roli tam bude hrát restaurace.
Marek: Tak tam už mi budou scházet jenom baby.
Šimon: Ano. Ovšem jen z důvodů literárních. Aby to nebylo takové plytké. Co má například Hlemýžď zahradní - Helix pomatia - z páření, když si jen technicky dva stejnopohlavní živočichové vyměňují buňky.
Marek: No jó, to je jako když si s Frantou Deklem omylem navzájem sežereme svačiny. Když má řízek, nebo ruský vejce, tak dobrý, ale šukání je šukání.
Bohunka: No tak já bych se o to možná pokusila.
Marek: Proboha vo co???!!!
Bohunka: Ale o ten dialog.
Dialog s prostitutkou do Markova „Steaku“:
Postává u jeho auta, točí kabelkou, ani mladá, ani hezká, ani sexy. Jásné, co je zač.
- Zdravstvuj, moloděc!
- Zdravím.
- Chočeš sex?
- Cože? Já uže pa rusky zabil.
- Ty chočeš jebať s meňa?
- Sviňa?
- S já, Ninočka. Dvacet euro s gumoj, i těbě ne nado davať eto v účetnictvo.
- Já mám tady ženu – manželku…
- Tak sdajom trojku.
- Já vím co je ruská trojka. Dva souloží a třetí hlídá dřiny. Kdo bude hlídač?
- Nu vot, tamhle jde nějaká zmalovaná děvuška. Tak to prrr! Tadyto můj rajon!
- To je moje manželka!
- Aná takže šlapájet?
- Marku, to tě nemůžu nechat chvilku bez dozoru? Tumáš, poběhlice! Rozmáchne se a praští kurvu deštníkem.
Debata
- Tak už si vyber, Máňo. Vidíš, že pan vrchní čeká.
- Já za to nemůžu. Jsem zkrátka pomalejší.
- Nó, to jsem si všiml.
- Aby ne, po dvaceti letech. Vzpomínáš? Tenkrát jsme si dávali nejradši takový ty, no s paprikou…
- Tak co chceš? Chceš květák?
- Já nevím. Ještě se podívám.
- Tak kachnu se zelím? Tu máš ráda.
- Já bych radši něco lehčího.
- Kachna je dutá, je lehká dost.
- A co je tohle, pane vrchní? To se mi líbí. To na obrázku vypadá moc dobře.
- To je seznam alergenů, madam.
- Máňo, Máňo, ty nejsi jenom pomalá, ty jsi hlavně úplně blbá. Kdes nechala brejle?
Debata o akci
Rodinný výlet do lesní zoo
Představení charakteru v akci - nejpodivnější člen naší rodiny
„Jestli okamžitě nepřestanete, tak vám oběma jednu fláknu!“ zařve otec za volantem. Na zadním sedadle na vteřinu zavládne ticho. Pak se děti začnou pošťuchovat znovu.
Jak je to dlouho, co jsme nebyli v restauraci? Ani nevzpomenu. Poté, co prohlásili restaurace za nepřátele green dealu, protože k úpravě pokrmů byla mnohdy třeba vysoká teplota, zbyly už jen ve skanzenech a rezervacích. A tam samozřejmě zamluvené na měsíce dopředu...
Naštěstí jsme měli v práci soutěž: kdo nejméně zatížil svou uhlíkovou stopou pracoviště, vyhrál dvoudenní putovní pobyt ve skanzenu E50. Bylo to s projížďkou v benzínovém autě (ty zakázali ještě před restauracemi).
Se zastávkou v Plzni, spojenou s návštěvou restaurace. A nějaké překvapení za Stříbrem - před bývalou hranicí s Německem a současnou mezi Západním a Východním Ruskem.
Soutěž jsem vyhrál. Hodil jsem se totiž měsíc marod a nebyl jsem v práci vůbec. Výhra byla nečekanou přidanou hodnotou. Jen mi potvrzovala poválečný státní i společenský absurdistán. Spojilo se to nejblbější z východu i západu a v tom jsme museli žít. Naštěstí se nám to nějak dařilo… Však jsme Češi. Přebral jsem cenu z rukou vedoucí HR Marie a vyrazili jsme s manželkou Jitkou na cestu.
„Tak tady je ta restaurace! Pojď honem dovnitř, už se těším!“ oznámil jsem asi po hodině jízdy Jitce.
„A myslíš, že se tam fakt smí jíst?“ ptala se.
„No jasně! Dám si voňavý, mastný, červený steak!“ oblíznul jsem se.
„Počkej. To se tam fakt může?! Tak to já si dám obalovaný květák!“
„Blbej květák? Když máš takovou příležitost?“ nechápal jsem.
„No, jasně! Musí se smažit! Standartně už je taky zakázaný.“
Za tohoto konspiračního rozhovoru jsme vstoupili do restaurace Skanzen E50.
„Zdrávstvujtě! Čto vy chočetě?“ ptala se číšnice.
„Tady nemluvíte česky?“
„Tobě nádo učíťsja, kogdá chočeš trachať prostitútki za gorodom Stribro, ony po čéšski negovarját.“
Ptal jsem se: „Rozumím dobře, že lehké dívky u E50 postávají stále za Stříbrem a hovoří jen Rusky?“
Prikývla. Čímž prozradila ono tajemství zájezdu.
„Tak tam my už asi nepojedeme…“ odvětil jsem a podíval se na Jitku. Naštěstí ještě pročítala jídelní lístek, našemu hovoru nepřikládala váhu a neposlouchala.
„Dáme si steak s hranolkama a tatarkou a obalovaný květák s brambory.“
Za chvíli přinesli jídlo. Krásně vonělo. Maso mělo ale podivnou chuť. Trochu jako vepřové, ale tužší, lehce nasládlé.
„Co je to za maso?“ zeptal jsem se.
„Mjáso…“ odvětila.
„To jsem poznal, ale z čeho?!“
Zamyslela se: „Oleň.“
„Jak?“
„Parožnaja karova, kak skazal odin vaš chudožnik…“ zachechtala se.
„Jo, jelen!“
Dojedli jsme, rozloučili se, jídlo bylo v ceně výletu, tak jsme pokračovali.
Pro účely výletu po skanzenní silnici E50 jsme měli půjčené benzínové auto, ale prošpikované soudobými bezpečnostními i marketingovými systémy.
„Dochází vám palivo, navštivte retro čerpací stanici Benzina v Plzni-Borech. Máte pokles tlaku v pravé přední pneumatice, pokud nepomůže dohuštění, sjeďte k pneuservisu Nýřany. Přejete si vypnout ilegální marketingová hlášení?“ dotazoval se palubní systém.
„Mačkám NE, třeba si užijeme nějakou legraci!“ kouknul jsem na Jitku, ale ta krčila rameny.
Projížděli jsme lesíkem a v tom mi před kapotu skočil srnec! Dupnul jsem na brzdy, zastavil těsně před ním. Trochu jsem do něj ťukl, ale utekl. Zraněný nebyl. Najednou vůz zahlásil:
„Pozor, ilegální marketingové hlášení: Pokud jsi srazil zvíře, či jiného jatečního živočicha, můžeš jej odprodat na maso do retrohostince Skanzen E50.“
„Aha, tak odtud měli to jelení maso!“ zasmál jsem se.
To už jsme vjížděli do Stříbra. Jak jsem se smál, přehlédl jsem, že mi na přechodu do cesty vběhla zmalovaná slečna. Již dlouho v nejlepších letech, točící kabelkou, v červené minisukni. Dupnul jsem na brzdy a vykřiknul: „Kurva!“
Myslel jsem to jako příslovce, ale nemýlil jsem se ani podstatným jménem. Naštěstí jsem ji nesrazil, ale jak před sebe instinktivně natáhla ruce s kabelkou, ťukl jsem do ní lehce a ona upadla do měkkého- na zadek. Lekl jsem se.
A lekl jsem se hned na to podruhé, když auto spustilo:
„Pozor, ilegální marketingové hlášení: Pokud jsi srazil zvíře, či jiného jatečního živočicha, můžeš jej odprodat na maso do retrohostince Skanzen E50.“
Vybavil jsem si hostinec v nepřehledné zatáčce se dvěma přechody pro chodce - před a za - a rychle jsem zastavil.
„Kam běžíš?“ ptala se Jitka.
„Zvracet! A příště si dám s tebou květák!“
„A do žádné lesní zoo nepojedeme!“ řidič prudce zabrzdí a zastaví na prašné cestě.
„Takhle se děti nevychovávají,“ poznamená manželka.
„A jak se teda vychovávají? Podle nějaké příručky moderní psychologie? Děti nesmíš plácnout, nesmíš na ně zvýšit hlas, nesmíš jim nic zakázat. Hlavně aby neutrpělo jejich sebevědomí!“
„Nemusíš na ně řvát,“ řekne matka, otočí se dozadu a trpělivým hlasem malým klukům vysvětluje: „Péťo, Pavlíku, tatínek teď prožívá frustraci, protože potřebuje soustředění. Vy máte právo na své emoce, ale zároveň je důležité respektovat potřeby ostatních. Co kdybyste každý zkusil pojmenovat, co od sebe vzájemně potřebujeme, aby se všichni v autě cítili bezpečně i příjemně?“
„Takhle se děti nevychovávají,“ poznamená manželka.
„A jak se teda vychovávají? Podle nějaké příručky moderní psychologie? Děti nesmíš plácnout, nesmíš na ně zvýšit hlas, nesmíš jim nic zakázat. Hlavně aby neutrpělo jejich sebevědomí!“
„Nemusíš na ně řvát,“ řekne matka, otočí se dozadu a trpělivým hlasem malým klukům vysvětluje: „Péťo, Pavlíku, tatínek teď prožívá frustraci, protože potřebuje soustředění. Vy máte právo na své emoce, ale zároveň je důležité respektovat potřeby ostatních. Co kdybyste každý zkusil pojmenovat, co od sebe vzájemně potřebujeme, aby se všichni v autě cítili bezpečně i příjemně?“
Děti zaskočeně mlčí.
„Vidíš, a je to!“ řekne žena.
„Vidíš, a je to!“ řekne žena.
„A uhlíkovou stopu naší rodiny s nimi řešit nechceš?“ opáčí ironicky otec.
„Kdybys místo toho, že na ně křičíš, raději vypnul motor, tak...“
„Kdybys místo toho, že na ně křičíš, raději vypnul motor, tak...“
„Výborně! Takže teď budeme skutečně řešit i uhlíkovou stopu! Člověk si nemůže pořádně zařvat, aby tím neohrozil planetu! Co přijde příště? Zákaz hovězího?“
„Laskvě se uklidni! Ostatně do zoologické jedeme pozdě jen kvůli tvému obědu. Proč ti nestačilo moje dýňové ragú!“
„Copak jsem králík? Je neděle. Těšil jsem se konečně na staeak!“
„Odmítáním vegetariánské stravy našim synům vůbec nedáváš dobrý příklad!“
„Dej mi pokoj!“
„Můžeme pokračovat? Přestaň na nás štěkat a hlavně sleduj silnici!“
„Já ji sleduju! Na rozdíl od tebe se ještě dokážu soustředit na něco jiného než na módní ideologie.“Otec rozzuřeně šlápne na plyn, až se protočí pneumatiky, a auto zakvílí. A zatímco obrácený k manželce gestikuluje, ozve se rána. Na silnici před autem leží prase.
Manžel vystoupí, podívá se na pomačkanou kapotu a pak na zvíře.
„Ty jsi debil!“ spustí manželka.
„Miláčku, ovládej se. Snažím se být užitečný! Zasloužil jsem se nejen o snížení uhlíkové stopy, ale i o redukci přemnožené černé zvěře.“
Debata
Jak je to dlouho, co jsme nebyli v restauraci? Ani nevzpomenu. Poté, co prohlásili restaurace za nepřátele green dealu, protože k úpravě pokrmů byla mnohdy třeba vysoká teplota, zbyly už jen ve skanzenech a rezervacích. A tam samozřejmě zamluvené na měsíce dopředu...
Naštěstí jsme měli v práci soutěž: kdo nejméně zatížil svou uhlíkovou stopou pracoviště, vyhrál dvoudenní putovní pobyt ve skanzenu E50. Bylo to s projížďkou v benzínovém autě (ty zakázali ještě před restauracemi).
Se zastávkou v Plzni, spojenou s návštěvou restaurace. A nějaké překvapení za Stříbrem - před bývalou hranicí s Německem a současnou mezi Západním a Východním Ruskem.
Soutěž jsem vyhrál. Hodil jsem se totiž měsíc marod a nebyl jsem v práci vůbec. Výhra byla nečekanou přidanou hodnotou. Jen mi potvrzovala poválečný státní i společenský absurdistán. Spojilo se to nejblbější z východu i západu a v tom jsme museli žít. Naštěstí se nám to nějak dařilo… Však jsme Češi. Přebral jsem cenu z rukou vedoucí HR Marie a vyrazili jsme s manželkou Jitkou na cestu.
„Tak tady je ta restaurace! Pojď honem dovnitř, už se těším!“ oznámil jsem asi po hodině jízdy Jitce.
„A myslíš, že se tam fakt smí jíst?“ ptala se.
„No jasně! Dám si voňavý, mastný, červený steak!“ oblíznul jsem se.
„Počkej. To se tam fakt může?! Tak to já si dám obalovaný květák!“
„Blbej květák? Když máš takovou příležitost?“ nechápal jsem.
„No, jasně! Musí se smažit! Standartně už je taky zakázaný.“
Za tohoto konspiračního rozhovoru jsme vstoupili do restaurace Skanzen E50.
„Zdrávstvujtě! Čto vy chočetě?“ ptala se číšnice.
„Tady nemluvíte česky?“
„Tobě nádo učíťsja, kogdá chočeš trachať prostitútki za gorodom Stribro, ony po čéšski negovarját.“
Ptal jsem se: „Rozumím dobře, že lehké dívky u E50 postávají stále za Stříbrem a hovoří jen Rusky?“
Prikývla. Čímž prozradila ono tajemství zájezdu.
„Tak tam my už asi nepojedeme…“ odvětil jsem a podíval se na Jitku. Naštěstí ještě pročítala jídelní lístek, našemu hovoru nepřikládala váhu a neposlouchala.
„Dáme si steak s hranolkama a tatarkou a obalovaný květák s brambory.“
Za chvíli přinesli jídlo. Krásně vonělo. Maso mělo ale podivnou chuť. Trochu jako vepřové, ale tužší, lehce nasládlé.
„Co je to za maso?“ zeptal jsem se.
„Mjáso…“ odvětila.
„To jsem poznal, ale z čeho?!“
Zamyslela se: „Oleň.“
„Jak?“
„Parožnaja karova, kak skazal odin vaš chudožnik…“ zachechtala se.
„Jo, jelen!“
Dojedli jsme, rozloučili se, jídlo bylo v ceně výletu, tak jsme pokračovali.
Pro účely výletu po skanzenní silnici E50 jsme měli půjčené benzínové auto, ale prošpikované soudobými bezpečnostními i marketingovými systémy.
„Dochází vám palivo, navštivte retro čerpací stanici Benzina v Plzni-Borech. Máte pokles tlaku v pravé přední pneumatice, pokud nepomůže dohuštění, sjeďte k pneuservisu Nýřany. Přejete si vypnout ilegální marketingová hlášení?“ dotazoval se palubní systém.
„Mačkám NE, třeba si užijeme nějakou legraci!“ kouknul jsem na Jitku, ale ta krčila rameny.
Projížděli jsme lesíkem a v tom mi před kapotu skočil srnec! Dupnul jsem na brzdy, zastavil těsně před ním. Trochu jsem do něj ťukl, ale utekl. Zraněný nebyl. Najednou vůz zahlásil:
„Pozor, ilegální marketingové hlášení: Pokud jsi srazil zvíře, či jiného jatečního živočicha, můžeš jej odprodat na maso do retrohostince Skanzen E50.“
„Aha, tak odtud měli to jelení maso!“ zasmál jsem se.
To už jsme vjížděli do Stříbra. Jak jsem se smál, přehlédl jsem, že mi na přechodu do cesty vběhla zmalovaná slečna. Již dlouho v nejlepších letech, točící kabelkou, v červené minisukni. Dupnul jsem na brzdy a vykřiknul: „Kurva!“
Myslel jsem to jako příslovce, ale nemýlil jsem se ani podstatným jménem. Naštěstí jsem ji nesrazil, ale jak před sebe instinktivně natáhla ruce s kabelkou, ťukl jsem do ní lehce a ona upadla do měkkého- na zadek. Lekl jsem se.
A lekl jsem se hned na to podruhé, když auto spustilo:
„Pozor, ilegální marketingové hlášení: Pokud jsi srazil zvíře, či jiného jatečního živočicha, můžeš jej odprodat na maso do retrohostince Skanzen E50.“
Vybavil jsem si hostinec v nepřehledné zatáčce se dvěma přechody pro chodce - před a za - a rychle jsem zastavil.
„Kam běžíš?“ ptala se Jitka.
„Zvracet! A příště si dám s tebou květák!“
