V autě je ticho.
Jedeme domů a není nám do řeči. Něco v nás hlodá. Je nám oběma jasné, o co jde. Mařenka dělá, že se nic neděje, ale já vím, že se něco děje.
Konečně promluví: „Josefe, to bylo, viď?"
Cesta se vleče. Už musíme být doma. Na chvíli se přestanu věnovat řízení. Podívám se na ni. Její křivky mě vrátí do reality.
Němě kývnu hlavou na souhlas a rychle se vrátím očima zpět na silnici.
Takhle to nejde dál. Mineme značku Kozolupy a najednou mám jasno.
„Marie!" řeknu tak důrazně, až se toho leknu.
„Josefe!?"
„Marie!" řeknu tak důrazně, až se toho leknu.
„Josefe!?"
Tuší, že jsem na to přišel.
„My musíme do světa!" zní věta hodná Napoleona.
„Josefe," odmlčí se. Parkuji před domem.
„A kam?" padne otázka, když dokončím operaci.
„Maruško," významně zdvihnu obočí. „Pojedeme do Drážďan!"
„Teda Josefe," řekne obdivně a dodá: „Tebe je pro Kozolupy škoda."
Doma sedáme k počítači. Plánujeme cestu. 250 kilometrů zvládneme. „A co němčina?"
„Posledně jsme potkali v lese Francouze a hezky jsme si popovídali. To dáme."
„Pepo, já si nejsem jistá, co vůbec říkali."
„Mařenko, ptali se přece na mýtinu."
„ Ale ta není za dubem vlevo."
„Já říkal, že musí k potoku, okolo pole, pak do kopce a tam se zeptat."
„Aha, no tak dobře. Nakonec tady píšou, že Čechům v Drážďanech rozumějí."
Hledáme dál, katedrála, muzeum, druhý muzeum a dokonce muzeum dopravy. Tam bude něco o metru. Němci tomu rozumějíí, to není jako v Praze. Park a nákupčák. Určitě tam aj náměstí, tam si dáme pivo. Taky radnice. Teče Labe, tak mosty. Máme to. Ono to cestování po světě nebude zas taková věda.
„My musíme do světa!" zní věta hodná Napoleona.
„Josefe," odmlčí se. Parkuji před domem.
„A kam?" padne otázka, když dokončím operaci.
„Maruško," významně zdvihnu obočí. „Pojedeme do Drážďan!"
„Teda Josefe," řekne obdivně a dodá: „Tebe je pro Kozolupy škoda."
Doma sedáme k počítači. Plánujeme cestu. 250 kilometrů zvládneme. „A co němčina?"
„Posledně jsme potkali v lese Francouze a hezky jsme si popovídali. To dáme."
„Pepo, já si nejsem jistá, co vůbec říkali."
„Mařenko, ptali se přece na mýtinu."
„ Ale ta není za dubem vlevo."
„Já říkal, že musí k potoku, okolo pole, pak do kopce a tam se zeptat."
„Aha, no tak dobře. Nakonec tady píšou, že Čechům v Drážďanech rozumějí."
Hledáme dál, katedrála, muzeum, druhý muzeum a dokonce muzeum dopravy. Tam bude něco o metru. Němci tomu rozumějíí, to není jako v Praze. Park a nákupčák. Určitě tam aj náměstí, tam si dáme pivo. Taky radnice. Teče Labe, tak mosty. Máme to. Ono to cestování po světě nebude zas taková věda.
Příště Petr uvidí!
Pak přišel ten den. Mařenka navařila, já natáhl budíka a hurá. Krásná dálnice nás vede tak, že ani nepotřebujeme mapy. Stoupáme do kopce. Překračujeme hranice a jsme ve světě zázraků a dálek. Provoz jsme si představovali větší. Je celkem volno. To se s D5 nedá srovnat. Konečně aut, doprava začne houstnout až se vše docela zpomalí a zastaví. To budeme asi u Drážďan.
„Hele, Pepo."
„Pravda." I já jsem omámen.
„Jsou nádherný viď?"
„Mařenko, to jsme si po těch letech zasloužili."
Parkoviště jsme našli hravě. Je jako u nás u nákupčáku. Jdeme dál po přehledné ulici. Mírně klesá z kopce. Je plná lidí a aut. Jsme si jistě, že jsme v centru. To cestování fakt není žádná věda. Moderní domy střídají domy jako u nás na Žižkově. Trochu to omezuje výhled, ale to k centru patří. Podíváme se na sebe. V jejích čtu ohníčky, jako když nám bylo 16 let. Záříme štěstím.
„Josífku, je dobře, že jsme jeli až teď."
„Proč myslíš?" Zeptám se nechápavě.
„Že teď tomu rozumíme líp a umíme si to vychutnat. Že jo."
„Aha, to máš pravdu." Řekl jsem po chvíli. Nebylo lehký, pochopit to moudro.
Jdeme asi hodinu a půl. To centrum nikde. Ptám se pána na ulici, ale je nějaké divné.
„Was wünsche sie bitte?"
„Punč nechci, chci centrum."
„Ach so, Zentrum. Das ist 15 klilometr vom here." Usměje se a odchází. Nechápu proč. To já byl na ty frantíky v lese milej a všechno jim pěkně řekl. Ptám se druhého třetího a je to furt stejný.
„Měl sis pořídit ten roaming." Říká důrazně Maruška.
„No, ted si chytrá." Ale na mně si nepřijde. Zastavuji děvče, asi studentka, ta by mohla být vzdělaná a vědět.
„15 kilometr die richtung" a namíří rukou po ulici.
„Vidíš mámo, když se sejde inteligent s inteligentem. Hned to jde."
Trochu to zkrátím. V podstatě jsme bloudili celé odpoledne. Ani fotek jsme neudělali moc, protože ve foťáku došly baterky. Ani jsme se nenajedli, protože to německýmu lístku jsme nerozuměli. Nechápali ani to, když já slušně, ale důrazně žádal o pivo. Nějaké pír nechci.
Pak přišel ten den. Mařenka navařila, já natáhl budíka a hurá. Krásná dálnice nás vede tak, že ani nepotřebujeme mapy. Stoupáme do kopce. Překračujeme hranice a jsme ve světě zázraků a dálek. Provoz jsme si představovali větší. Je celkem volno. To se s D5 nedá srovnat. Konečně aut, doprava začne houstnout až se vše docela zpomalí a zastaví. To budeme asi u Drážďan.
„Hele, Pepo."
„Pravda." I já jsem omámen.
„Jsou nádherný viď?"
„Mařenko, to jsme si po těch letech zasloužili."
Parkoviště jsme našli hravě. Je jako u nás u nákupčáku. Jdeme dál po přehledné ulici. Mírně klesá z kopce. Je plná lidí a aut. Jsme si jistě, že jsme v centru. To cestování fakt není žádná věda. Moderní domy střídají domy jako u nás na Žižkově. Trochu to omezuje výhled, ale to k centru patří. Podíváme se na sebe. V jejích čtu ohníčky, jako když nám bylo 16 let. Záříme štěstím.
„Josífku, je dobře, že jsme jeli až teď."
„Proč myslíš?" Zeptám se nechápavě.
„Že teď tomu rozumíme líp a umíme si to vychutnat. Že jo."
„Aha, to máš pravdu." Řekl jsem po chvíli. Nebylo lehký, pochopit to moudro.
Jdeme asi hodinu a půl. To centrum nikde. Ptám se pána na ulici, ale je nějaké divné.
„Was wünsche sie bitte?"
„Punč nechci, chci centrum."
„Ach so, Zentrum. Das ist 15 klilometr vom here." Usměje se a odchází. Nechápu proč. To já byl na ty frantíky v lese milej a všechno jim pěkně řekl. Ptám se druhého třetího a je to furt stejný.
„Měl sis pořídit ten roaming." Říká důrazně Maruška.
„No, ted si chytrá." Ale na mně si nepřijde. Zastavuji děvče, asi studentka, ta by mohla být vzdělaná a vědět.
„15 kilometr die richtung" a namíří rukou po ulici.
„Vidíš mámo, když se sejde inteligent s inteligentem. Hned to jde."
Trochu to zkrátím. V podstatě jsme bloudili celé odpoledne. Ani fotek jsme neudělali moc, protože ve foťáku došly baterky. Ani jsme se nenajedli, protože to německýmu lístku jsme nerozuměli. Nechápali ani to, když já slušně, ale důrazně žádal o pivo. Nějaké pír nechci.
Se západem slunce jsme pochopili, že není něco v pořádku.
Nakonec jsme narazili na policii. Někam volali vysílačkou. Ty policajti jsou lepší. Maj hezkej stroj. Ten najednou začal mluvit česky:
„Dobrý den, kapitán Mrázek, policie Ústí nad Labem," ozval se jmenovec.
„Dobrý den, tady Josef Mrázek."
„Jaké máte problémy?"
No, to víte, když potká Čech Čecha, je to hned jiná.
„Dobrý den, kapitán Mrázek, policie Ústí nad Labem," ozval se jmenovec.
„Dobrý den, tady Josef Mrázek."
„Jaké máte problémy?"
No, to víte, když potká Čech Čecha, je to hned jiná.
Jak se ten chlap vzal v Drážďanech nevím, ale byl šikovnej. Ti němečtí policajti nás vzali do auta. Povozili nás po Drážďanech a po hodině nás vyložili u auta.
„Pepo, tys to hezky zařídil," ocenila mě Maruška.
„Pepo, tys to hezky zařídil," ocenila mě Maruška.
Zastavil jsem na parkovišti. Bylo jedno, že je pozdě. Dali jsme si, co navařila Maruška.
Příště, až pojedete do světa, objednejte si roaming. Vaše O2.
Příště, až pojedete do světa, objednejte si roaming. Vaše O2.
Zadání:
Napište parodii na cestopis, aby se dal použít jako příklad špatného psaní pro letošní autorské čtení na Dobešce, které se ponese v duchu lekcí Arnošta Lustiga.
