Je ráno. Slunce ještě nebylo úplně venku, ale už bylo světlo. Konečně. Noc stála za houby.
Nabalil jsem batoh: lehký spacák, 4,5 litru vody, tři jablka, chleba, sýr, nůž, zapalovač, vlněné triko s rukávem, bonbony a glukopur.
Rozloučil jsem se s dětmi a s Alicí. Řekl jsem jí, že se vrátím nejpozději zítra s pomocí. Snad jsem zněl přesvědčivě.
Přešel jsem řeku v místě brodu. Voda byla do půlky stehen, ale byla teplá.
Na druhé straně byl jen písek a zvířecí stopy. Za hodinu jsem byl u hranice parku.
Mapa byla mizerná. Celý park byl jako malý obdélník. Číst z toho něco bylo skoro nemožné.
Přebrodil jsem řeku. Na druhé straně zase písek, pak cesta v hlubokém písku mezi stromy, pak štěrk.
Cesta se začala ztrácet. Orientoval jsem se podle vyjetých stop v kamení. Skončila u bahnitého břehu. Řeka byla široká asi 50 metrů. Bahno je všude. Tady brod být nemohl.
Šel jsem po břehu dál. Půl hodiny nic. Vysoká tráva, křoví, stromy a obrovské pavučiny s pavouky.
Chvíli jsem se mezi tím motal, pak jsem to vzdal a vrátil se. Stál jsem zase u kolejí končících v bahně.
Došlo mi, že budu muset do vody znovu. S batohem nad hlavou, boty na nohou.
Vlezl jsem do řeky. Voda po pás. Pak jsem zahlédl štěrkovou hrázku. Brod. Vylezl jsem z vody a šel zpátky. Přešel jsem brod bez problémů. Našel jsem cestu. Paráda.
Podle mapy jsem zhruba věděl, kde jsem. Cesta se odkláněla od řeky, pak se měla vrátit. Tábořiště ale nikde. Místo toho cesta zase přes řeku. Tak jsem ji přešel.
Cesta vedla širokou štěrkovou terasou. Občas písek, občas štěrk, občas nic.
Postupně jsem přestával tušit, kde jsem. Věděl jsem jen, že se musím držet řeky. Hledal jsem soutok a levý přítok. Bez cesty to šlo blbě.
Našel jsem zase nějaké stopy a šel po nich, i když směr byl divný. Řekl jsem si, že když půjdu aspoň trochu na sever, narazím na silnici. To stačí.
Zase jsem přešel řeku. Cesta se trochu zlepšila. Bylo hrozné vedro. Pil jsem málo, asi dvě deci za hodinu. Brala mě glukóza a bonbony. Kupodivu to fungovalo. Hlad jsem vůbec neměl. Jídla jsem stejně moc neměl už od včerejška. Cesta se zase vrátila k řece a pak zmizela úplně. Měl jsem být u soutoku s menší říčkou. Cesta nikde. Přecházel jsem řeku sem a tam. Na druhé straně jsem uviděl dřevěnou ceduli. Psala, že tudy auto neprojede. To bylo jasné i bez ní.
Od cedule vedla stezka. Šel jsem po ní. Rozcestí. Šel jsem doleva. Po 15 minutách rozvaliny. Dál už jen tráva. Vrátil jsem se. Zkusil jsem doprava. Šel jsem asi hodinu. Cesta mě dovedla k plotu a bráně na východní hranici parku. Zase špatně, ale aspoň jsem tušil, kde jsem. Potřeboval jsem na sever. Tam byly skály. Podél plotu to nešlo. Musel jsem zpátky k rozvalinám. Další hodina pryč.
Podruhé u rozvalin. Osm hodin chůze v kuse. Prošel jsem rozvaliny a uviděl ceduli Bogy Hole. Málem mě trefilo. Teprve tady.
Věděl jsem, že odtud je to na silnici 33 km. To se dá ujít. Jen bylo potřeba najít cestu. Cesta nikde. Prodíral jsem se trávou podél řeky. Přelézal naplaveniny. Doufal jsem, že se cesta zase objeví. Po hodině se objevila. Od té doby jsem ji už neztratil, i když jsem se občas musel vracet.
Šel jsem dál. Písek, štěrk, bahno, voda. Došel jsem k soutoku. Konečně jsem věděl, kde jsem a kolik mi zbývá. Bylo jasné, že dnes to nedám, ale zítra ano. S vodou to bylo horší. Dva litry pryč. Nabral jsem vodu z řeky do prázdné láhve. Bral jsem ji jako rezervu. V tu chvíli prasklo víčko na kanystru s pitnou vodou. Všechno se vylilo. Kupodivu se mi ulevilo. Vody je v řece dost. Napil jsem se a doplnil láhve.
Šel jsem dál až do tmy. Celkem asi 12 hodin chůze. Odhadem minimálně 40 km. Zbývalo mi tak 20. Na břehu jsem si udělal oheň. Snědl jsem pár kousků chleba. Sýr jsem nedal. Jablka už nebyla. Neměl jsem žízeň a cítil jsem se dobře. Připravil jsem dřevo, sušil boty a ponožky, zalezl do spacáku. Zítra dojdu.
Vlezl jsem do řeky. Voda po pás. Pak jsem zahlédl štěrkovou hrázku. Brod. Vylezl jsem z vody a šel zpátky. Přešel jsem brod bez problémů. Našel jsem cestu. Paráda.
Podle mapy jsem zhruba věděl, kde jsem. Cesta se odkláněla od řeky, pak se měla vrátit. Tábořiště ale nikde. Místo toho cesta zase přes řeku. Tak jsem ji přešel.
Cesta vedla širokou štěrkovou terasou. Občas písek, občas štěrk, občas nic.
Postupně jsem přestával tušit, kde jsem. Věděl jsem jen, že se musím držet řeky. Hledal jsem soutok a levý přítok. Bez cesty to šlo blbě.
Našel jsem zase nějaké stopy a šel po nich, i když směr byl divný. Řekl jsem si, že když půjdu aspoň trochu na sever, narazím na silnici. To stačí.
Zase jsem přešel řeku. Cesta se trochu zlepšila. Bylo hrozné vedro. Pil jsem málo, asi dvě deci za hodinu. Brala mě glukóza a bonbony. Kupodivu to fungovalo. Hlad jsem vůbec neměl. Jídla jsem stejně moc neměl už od včerejška. Cesta se zase vrátila k řece a pak zmizela úplně. Měl jsem být u soutoku s menší říčkou. Cesta nikde. Přecházel jsem řeku sem a tam. Na druhé straně jsem uviděl dřevěnou ceduli. Psala, že tudy auto neprojede. To bylo jasné i bez ní.
Od cedule vedla stezka. Šel jsem po ní. Rozcestí. Šel jsem doleva. Po 15 minutách rozvaliny. Dál už jen tráva. Vrátil jsem se. Zkusil jsem doprava. Šel jsem asi hodinu. Cesta mě dovedla k plotu a bráně na východní hranici parku. Zase špatně, ale aspoň jsem tušil, kde jsem. Potřeboval jsem na sever. Tam byly skály. Podél plotu to nešlo. Musel jsem zpátky k rozvalinám. Další hodina pryč.
Podruhé u rozvalin. Osm hodin chůze v kuse. Prošel jsem rozvaliny a uviděl ceduli Bogy Hole. Málem mě trefilo. Teprve tady.
Věděl jsem, že odtud je to na silnici 33 km. To se dá ujít. Jen bylo potřeba najít cestu. Cesta nikde. Prodíral jsem se trávou podél řeky. Přelézal naplaveniny. Doufal jsem, že se cesta zase objeví. Po hodině se objevila. Od té doby jsem ji už neztratil, i když jsem se občas musel vracet.
Šel jsem dál. Písek, štěrk, bahno, voda. Došel jsem k soutoku. Konečně jsem věděl, kde jsem a kolik mi zbývá. Bylo jasné, že dnes to nedám, ale zítra ano. S vodou to bylo horší. Dva litry pryč. Nabral jsem vodu z řeky do prázdné láhve. Bral jsem ji jako rezervu. V tu chvíli prasklo víčko na kanystru s pitnou vodou. Všechno se vylilo. Kupodivu se mi ulevilo. Vody je v řece dost. Napil jsem se a doplnil láhve.
Šel jsem dál až do tmy. Celkem asi 12 hodin chůze. Odhadem minimálně 40 km. Zbývalo mi tak 20. Na břehu jsem si udělal oheň. Snědl jsem pár kousků chleba. Sýr jsem nedal. Jablka už nebyla. Neměl jsem žízeň a cítil jsem se dobře. Připravil jsem dřevo, sušil boty a ponožky, zalezl do spacáku. Zítra dojdu.
Zadání:
Napište parodii na cestopis, aby se dal použít jako příklad špatného psaní pro letošní autorské čtení na Dobešce, které se ponese v duchu lekcí Arnošta Lustiga.
CESTOPIS – EXTRÉMNĚ NEPOVEDENÁ VERZE 1 k tomuto textu
Jednoho dne jsme se jako rodina dostali do nepříjemné situace během cestování v Austrálii, kde jsme uvízli s autem v řece, která byla zrovna plná vody, i když bývá většinou suchá. Auto přestalo fungovat a nebylo možné s ním pokračovat, takže jsme museli zůstat na místě a nějak to řešit.
Postupně jsme si vytvořili provizorní zázemí, měli jsme nějaké zásoby a snažili se situaci zvládnout, i když to nebylo jednoduché, protože šlo o odlehlou oblast a nebylo jisté, kdy přijde pomoc.
Nakonec jsme se rozhodli, že bude nejlepší, když se pokusím dojít pro pomoc pěšky, zatímco zbytek rodiny zůstane na místě a počká, jak se situace vyvine. Nebylo to ideální řešení, ale zdálo se jako nejvhodnější z dostupných možností.
Vyrazil jsem tedy na cestu náročným terénem, kde jsem se orientoval podle základních znaků v krajině a snažil se hospodařit s omezeným množstvím vody, i když došlo k určité komplikaci, kdy jsem o část vody přišel.
Po delší době jsem pokračoval dál s tím, že se pokusím dorazit do cíle a zajistit pomoc pro rodinu, která zůstala čekat v obtížných podmínkách.
Postupně jsme si vytvořili provizorní zázemí, měli jsme nějaké zásoby a snažili se situaci zvládnout, i když to nebylo jednoduché, protože šlo o odlehlou oblast a nebylo jisté, kdy přijde pomoc.
Nakonec jsme se rozhodli, že bude nejlepší, když se pokusím dojít pro pomoc pěšky, zatímco zbytek rodiny zůstane na místě a počká, jak se situace vyvine. Nebylo to ideální řešení, ale zdálo se jako nejvhodnější z dostupných možností.
Vyrazil jsem tedy na cestu náročným terénem, kde jsem se orientoval podle základních znaků v krajině a snažil se hospodařit s omezeným množstvím vody, i když došlo k určité komplikaci, kdy jsem o část vody přišel.
Po delší době jsem pokračoval dál s tím, že se pokusím dorazit do cíle a zajistit pomoc pro rodinu, která zůstala čekat v obtížných podmínkách.
CESTOPIS – EXTRÉMNĚ NEPOVEDENÁ VERZE 2
Jednoho dne jsem se vydal na cestu do přírody, kde jsem se pohyboval v oblasti s řekou a různým terénem, jako je písek, štěrk a vegetace. Počasí bylo střídavé, chvíli bylo horko a chvíli to bylo náročné i z jiných důvodů.
Během cesty jsem několikrát překonával vodní tok, protože bylo potřeba dostat se na druhou stranu, a orientoval jsem se přibližně podle mapy a různých stop, i když to nebylo vždy úplně jednoduché a občas jsem si nebyl jistý, kde přesně se nacházím.
Postupně jsem pokračoval dál, i když cesta nebyla vždy jasně viditelná a někdy jsem se musel vracet nebo volit jiný směr. Také jsem řešil základní věci, jako je pití a jídlo, které jsem měl omezené, ale nějakým způsobem to stačilo.
Po delší době jsem se dostal na místo, odkud jsem měl lepší představu o své poloze, a pokračoval jsem směrem, který jsem považoval za správný, přičemž jsem předpokládal, že se dostanu k cíli.
Na konci dne jsem si odpočinul a připravil se na další pokračování cesty, protože bylo zřejmé, že bude potřeba ještě nějaký čas, než dorazím tam, kam jsem měl namířeno.
Původní text:
Pátek 16. 4. 2010
Den D+1, cesta
Konečně bylo ráno. Slunce sice bylo ještě pod obzorem, ale nesmělé šírání oznamovalo nový den. Už abych vyrazil. To noční čekání nestálo za nic. Ještě nabalit batoh: lehký spacák, 4,4 litru vody, tři jablka, pár plátků sýra a chleba, nůž, zapalovač, tenké dlouhé vlněné triko a pár bonbónů a tabletek glukopuru. Zamával jsem dětem, které se zrovna probouzely, a objal jsem se s Alicí.
Den D+1, cesta
Konečně bylo ráno. Slunce sice bylo ještě pod obzorem, ale nesmělé šírání oznamovalo nový den. Už abych vyrazil. To noční čekání nestálo za nic. Ještě nabalit batoh: lehký spacák, 4,4 litru vody, tři jablka, pár plátků sýra a chleba, nůž, zapalovač, tenké dlouhé vlněné triko a pár bonbónů a tabletek glukopuru. Zamával jsem dětem, které se zrovna probouzely, a objal jsem se s Alicí.
"Nejpozději zítra jsem zpátky s pomocí," ujistil jsem ji.
Snad to znělo důvěryhodně. Řeku jsem přešel v místě, kde měl být brod. Voda byla do půli stehen, ale byla teplá. Na druhé straně byla písečná cesta plná zvířecích stop. Pochodoval jsem po stejné cestě co včera a za hodinu jsem byl na kraji parku. Prošel jsem branou a o kousek dál se opět dostal k řece Finke. Tady už to začínalo být zajímavější, včera jsem došel zhruba sem. Pokračoval jsem další hodinu a konečně došel k očekávanému druhému brodu.
Podle mapy jsem usoudil, že tábořiště Bogy Hole by už nemělo být daleko. Na druhé straně, samotné tábořiště nic nemuselo znamenat, zvlášť za stávajícího vodního stavu. Taky vyčíst něco z téhle mapy Severního teritoria, kde celý Národní Park Finke River je nakreslen jako obdélníček 1x2cm, bylo docela problematické. Přebrodil jsem řeku. Na druhé straně byl písčitý břeh, cesta vedla hlubokým pískem mezi stromy, několikrát se zatáčela, až se dostala na štěrkové podloží. Tady začínala být orientace obtížnější. Cesta v podstatě zmizela a správný směr se dal odhadovat jen podle starých otisků pneumatik zanechaných v pláni oblázků, valounů i větších kamenů. Dokud tam byla i vegetace, docela to šlo.
Pak jsem ale přišel na místo, kde stopy končily u bahnitého břehu řeky, která se tady rozlévala na šířku aspoň 50m. Tady přece nemohl být brod! Všude je bahno a hluboká voda. Pustil jsem se dál po břehu a snažil se najít pokračování cesty. Za půl hodiny bylo jasné, že tudy to nepůjde. Všude kolem byla vysoká tráva, křoviny a stromy pospojované obrovskými pavučinami s velkými pavouky. Chvilku jsem mezi nimi kličkoval, ale pak jsem to vzdal a vrátil se zpět na štěrkovou pláň. Znovu jsem prohlížel koleje, které končily na bahnitém břehu.
Co se dá dělat. Budu muset do té řeky znovu, s batohem nad hlavou, boty na nohách. Nějak se na druhý břeh musím dostat. Dostal jsem se asi do pasu, tedy vodu jsem měl po pás, když v tom jsem v zátočině zahlédl štěrkovou hrázku. Tam musí být brod! Přešel jsem ho, je kousek zpátky! Vylezl jsem rozradostnělý z vody a vydal se kus zpátky. Bez problému jsem přešel štěrkovým brodem na druhou stranu a našel opět vozovou cestu. Paráda! Dokonce se mi zdálo, že podle mapy lze poznat, kde zrovna jsem. Cesta se kousek odkláněla od řeky a zrovna tak to vypadalo i na mapě. Měl bych obejít kopec, vrátit se k řece a tam by už konečně mělo být to tábořiště Bogy Hole. Všechno sedělo, jen tábořiště nikde. Místo toho cesta znovu vedla přes řeku na druhou stranu. Přebrodil jsem se a vcelku bez problémů našel pokračování trasy. Ta vedla širokou štěrkovou terasou ve velikém zákrutu řeky. Místy přecházela v písečné pasáže a pak se zase ztrácela ve štěrcích. Čím dál míň jsem tušil, kde se na mapě nacházím. Věděl jsem, že se musím držet řeky, ale i to nebylo tak samozřejmé. Měl jsem dojít k soutoku a pustit se proti proudu levého přítoku. Bez cesty byl postup vpřed značně komplikovaný. Nakonec jsem nějak zase našel stopy ve štěrcích a šel po nich směrem, který se mi moc nezdál, ale existující stopy byly vším a navíc, pokud vedly jenom trochu na sever, bylo to vlastně jedno, kudy jdu. Východo-západním směrem vede totiž silnice spojující Alice Springs a Hermansburg a na tu ať už narazím kdekoliv, je vyhráno. Přešel jsem znovu řeku. Cesta se trochu zlepšila a nemusel jsem co pár stovek metrů trasu složitě dohledávat. Zato už bylo pořádné vedro a můj pitný režim měl daleko k ideálu. Pil jsem co hodinu asi dvě deci a k tomu jsem střídavě polykal tabletky glukopuru a sladké bonbony. Kupodivu to na tohle palivo docela šlo, hlad jsem neměl teda vůbec, což bylo zvláštní, vzhledem k tomu, že jsem vlastně moc nejedl ani den předtím. Měl jsem jen snídani, pak jsme zapadli a večer jsem na jídlo neměl vůbec chuť. Polkl jsem před spaním s přemáháním jen pár lžic rizota.
Cesta se opět vrátila k řece a ve chvíli, kdy jsem začínal mít znovu dojem, že vím, kde jsem, se ztratila úplně. Měl bych být někde u soutoku řeky Finke s menší říčkou, podél které bych měl jít až do Hermansburgu. To by tady ale musela být aspoň nějaká cesta. Přešel jsem řeku a několik jejich ramen sem a tam. Konečně jsem na druhé straně uviděl jakousi dřevěnou ceduli. Bohužel na ní bylo napsáno, že tudy cesta autem nevede. Což jsem věděl i bez ní, protože terén v jejím okolí byl dost obtížně prostupný i pěšky. Od cedule ale přece jen zase vedla jakási stezka, tak jsem se po ní vydal. Za chvíli jsem přišel na rozcestí. Pustil jsem se doleva. Cesta mě po 15 minutách dovedla k malým rozvalinám, ale od nich dál pokračovala jen neznatelná stezička mizící ve vysoké trávě. Vrátil jsem se tedy na zpět rozcestí. Teď zkusím jít doprava. Šel jsem asi hodinu, cesta se stáčela víc a víc na východ a nakonec mě dovedla k východní hranici parku, kde byl plot a brána. Tak prima, tak zase nejsem správně, ale aspoň snad vím, kde zhruba jsem. Jenže co teď. Nebylo moc kam jít. Potřeboval jsem jít na sever, ale tam stála vysoká hradba skal, a i když jsem se podél plotu parku snažil se dostat nahoru, brzy jsem poznal, že to tudy nepůjde. Nezbývalo než se vrátit k rozvalinám. Další hodina pryč. Když jsem k nim přišel podruhé, měl jsem za sebou osm hodin pochodu bez přestávky, když nepočítám to, že jsem se každou hodinu napil a polkl bonbon. Prošel jsem přes rozvaliny a objevil ceduli Bogy Hole. Myslel jsem, že mě šlak trefí. Teprve Bogy Hole! Tu jsem měl podle mapy minout už před pár hodinami. Na druhé straně jsem věděl, že odsud je to na silnici 33km. A to je vzdálenost, která se dá ujít. Jen kdybych zase našel cestu. Místo po cestě jsem se ale prodíral vysokou trávou na břehu řeky, přelézal naplavené kopečky a doufal, že u dalšího meandru narazím zase zpátky na svoji cestu. Stalo se. Po další hodině jsem byl znovu na cestě. Od té chvíle jsem ji už neztratil, i když to někdy vyžadovalo několikrát se vrátit a hledat. Šel jsem pořád dál, úseky cesty měnily svoji tvář. Dlouhé písečné duny, štěrková pole, úseky s bahnem a vodou. Konečně jsem došel ke kýženému soutoku. Tak teď opravdu vím, kde jsem i jak daleko to mám ještě před sebou. Bylo jasné, že to za dnešek nestihnu, ale na druhé straně bylo čím dál jasnější, že to dokážu a že druhý den dojdu do Hermansburgu. Trochu problém byl s vodou. I přes úsporný režim byly dva litry pryč, ale zbytek by měl na zítřek v pohodě stačit. Pro jistotu jsem si ale do prázdné láhve nabral vodu z řeky. V místě, kde byl silný proud a kde tekla docela čistá voda přes kameny. Počítal jsem s tím od začátku, bral jsem to jako rezervu. Možná ji využiju, možná ne. Bohužel, ve stejnou chvíli prasklo víčko na kanystru s původní pitnou vodou a ta se vylila na zem. Svým způsobem se mi ulevilo. Už nemusím vodou šetřit. V řece je jí dost. Pořádně jsem se napil, byť s obavami, a doplnil vodu do zbývajících plastových lahví. Pokračoval jsem dál v chůzi až do večera, kdy padla tma. Celkem jsem šel dvanáct hodin, odhadl jsem, že jsem musel ujít minimálně 40km. Zhruba dvacet mi ještě zbývá. Na břehu jsem si v písku rozdělal oheň a donutil se sníst pár kousků chleba. Sýr jsem nemohl ani vidět. Jablka padla po cestě. Hlavní ale bylo, že jsem neměl žízeň a cítil jsem se pořád dobře. Zítra to dorazím. Připravil jsem si zásobu větví na přikládání, rozložil u ohně promočené boty i ponožky a zalezl do spacáku.
Cesta se opět vrátila k řece a ve chvíli, kdy jsem začínal mít znovu dojem, že vím, kde jsem, se ztratila úplně. Měl bych být někde u soutoku řeky Finke s menší říčkou, podél které bych měl jít až do Hermansburgu. To by tady ale musela být aspoň nějaká cesta. Přešel jsem řeku a několik jejich ramen sem a tam. Konečně jsem na druhé straně uviděl jakousi dřevěnou ceduli. Bohužel na ní bylo napsáno, že tudy cesta autem nevede. Což jsem věděl i bez ní, protože terén v jejím okolí byl dost obtížně prostupný i pěšky. Od cedule ale přece jen zase vedla jakási stezka, tak jsem se po ní vydal. Za chvíli jsem přišel na rozcestí. Pustil jsem se doleva. Cesta mě po 15 minutách dovedla k malým rozvalinám, ale od nich dál pokračovala jen neznatelná stezička mizící ve vysoké trávě. Vrátil jsem se tedy na zpět rozcestí. Teď zkusím jít doprava. Šel jsem asi hodinu, cesta se stáčela víc a víc na východ a nakonec mě dovedla k východní hranici parku, kde byl plot a brána. Tak prima, tak zase nejsem správně, ale aspoň snad vím, kde zhruba jsem. Jenže co teď. Nebylo moc kam jít. Potřeboval jsem jít na sever, ale tam stála vysoká hradba skal, a i když jsem se podél plotu parku snažil se dostat nahoru, brzy jsem poznal, že to tudy nepůjde. Nezbývalo než se vrátit k rozvalinám. Další hodina pryč. Když jsem k nim přišel podruhé, měl jsem za sebou osm hodin pochodu bez přestávky, když nepočítám to, že jsem se každou hodinu napil a polkl bonbon. Prošel jsem přes rozvaliny a objevil ceduli Bogy Hole. Myslel jsem, že mě šlak trefí. Teprve Bogy Hole! Tu jsem měl podle mapy minout už před pár hodinami. Na druhé straně jsem věděl, že odsud je to na silnici 33km. A to je vzdálenost, která se dá ujít. Jen kdybych zase našel cestu. Místo po cestě jsem se ale prodíral vysokou trávou na břehu řeky, přelézal naplavené kopečky a doufal, že u dalšího meandru narazím zase zpátky na svoji cestu. Stalo se. Po další hodině jsem byl znovu na cestě. Od té chvíle jsem ji už neztratil, i když to někdy vyžadovalo několikrát se vrátit a hledat. Šel jsem pořád dál, úseky cesty měnily svoji tvář. Dlouhé písečné duny, štěrková pole, úseky s bahnem a vodou. Konečně jsem došel ke kýženému soutoku. Tak teď opravdu vím, kde jsem i jak daleko to mám ještě před sebou. Bylo jasné, že to za dnešek nestihnu, ale na druhé straně bylo čím dál jasnější, že to dokážu a že druhý den dojdu do Hermansburgu. Trochu problém byl s vodou. I přes úsporný režim byly dva litry pryč, ale zbytek by měl na zítřek v pohodě stačit. Pro jistotu jsem si ale do prázdné láhve nabral vodu z řeky. V místě, kde byl silný proud a kde tekla docela čistá voda přes kameny. Počítal jsem s tím od začátku, bral jsem to jako rezervu. Možná ji využiju, možná ne. Bohužel, ve stejnou chvíli prasklo víčko na kanystru s původní pitnou vodou a ta se vylila na zem. Svým způsobem se mi ulevilo. Už nemusím vodou šetřit. V řece je jí dost. Pořádně jsem se napil, byť s obavami, a doplnil vodu do zbývajících plastových lahví. Pokračoval jsem dál v chůzi až do večera, kdy padla tma. Celkem jsem šel dvanáct hodin, odhadl jsem, že jsem musel ujít minimálně 40km. Zhruba dvacet mi ještě zbývá. Na břehu jsem si v písku rozdělal oheň a donutil se sníst pár kousků chleba. Sýr jsem nemohl ani vidět. Jablka padla po cestě. Hlavní ale bylo, že jsem neměl žízeň a cítil jsem se pořád dobře. Zítra to dorazím. Připravil jsem si zásobu větví na přikládání, rozložil u ohně promočené boty i ponožky a zalezl do spacáku.
