Vy mě neznáte, zato já o vás slyšela už tolik! Moc bych si
přála, abychom se byli bývali mohli poznat osobně, ale na to už, bohužel, nikdy
nedojde… I když, vlastně ano, promlouváte ke mně každý den. A svým způsobem
jste mě i zachránil.
Před devíti lety jsem se, jako malá holčička, dostala na kurzy tvůrčího psaní (promiňte mi tu omáčku, ale má to svůj důvod) a od té doby se nevyhnutelně setkávám se jménem Arnošt Lustig a s tím, že pro každého znamená něco jiného.
Pro mě je to jméno muže, jehož moudra poslouchám, jehož radami se řídím a podle kterých píšu. Muže, se kterým mám dokonce společný původ. Ano, je to tak, jsem židovka jako vy. Víte, je dokonce pravděpodobné, že na tom nejhorším možném místě, kde jste musel prožít nepředstavitelné, jste se setkal s mou prababičkou nebo jejími sourozenci. Nemůžu to sice vědět, ale ta smutná, a přitom hřejivá myšlenka mě naplňuje hrdostí a dodává mi klid.Ráda bych vám poděkovala za všechno, co jste dokázal. Žil
jste život naplno, a v tom jste mou velkou inspirací. Nejinak je tomu i u
psaní. I teď se pořád držíte na vrcholu a zachováváte si svou úroveň, píše se o
vás v učebnicích literatury, a kolikrát na vaše jméno narazím
v křížovce.
Jste mi vzorem v mnoha směrech, a to se nezmění.
Na závěr bych vám ráda, symbolicky, nabídla tykání. Když už
máme tu společnou krev, což považuju za opravdovou čest.
Takže drahý Arnošte, měj se tam nahoře tak dobře, jak to
jenom jde, a pokud potkáš prababičku, pratety a prastrýčky, pozdravuj je,
prosím, ode mne.
A taky tě žádám, dohlížej na mě, ať nedělám bejkárny. Občas
mám sklon riskovat, občas se topím v černé depresivní hlubině, ale je to
právě vaše odvaha, která mě vždycky vytáhne zpátky, a dodává mi motivaci a chuť
žít. Bez tebe bych to nezvládla.
Srdečně tě zdraví,
Jasmin
