17. července 2019

Děda Kůrovec - napsala Veronika Fischerová

„Je to výborný,“ mlaskne děda, když vidličkou napichuje už pátý pečený brambor a loví třetí krkovici, jako by omlouval svůj nezřízený apetit. Tahle scénka patří poslední roky ke koloritu letních víkendů.
Jakmile slunko ukáže svou sílu, děda, který má odjakživa raději neživé předměty než živé lidi – natož vlastní rodinu –, se dobrovolně stavuje na naší chatě. Nedokáže odolat. Objevilo se něco, co je silnější než jeho nechuť začlenit se mezi o ničem tlachající příbuzné. Vůně grilovaného masa a blízkost lesa. V dědovi se probouzejí vášně zděděné po pravěkých lovcích.

Zatímco všichni upadají do poobědového kómatu, dědova aktivita kulminuje.
„Půjč mi šroubovák,“ vydá povel. Vybaven oblíbeným nářadím a papírovými taškami míří k lesu. Modré oči planou touhou, vratký krok se zrychluje.
I když sem chodí týden, co týden a mýtina vypadá stejně už pár let, je nedočkavý jako poprvé. Bude kůra na pařezech dost suchá? Půjde odloupnout? Naplní jednu tašku nebo obě?
Děda se pomalu sehne k pařezu, až kam mu ztuhlá záda dovolí, a soustředěně zajede šroubovákem mezi kmen a kůru pařezu. Páčí a páčí, dokud blok kůry s praskotem nepovolí. Děda kůru zvedne, ofoukne a prohlédne ze všech stran. Malé, tenké ani prolezlé nebere. Uloží úlovek opatrně do tašky. No, na ty záhony na zahradu bude takových kousků potřebovat požehnaně.

Žádné komentáře:

Okomentovat