Dýchej - napsala Jana Faitová

Dýchej… i když jsi plný strachu, co sis to na sebe ušil a jak těžký úkol máš pro tento život. 

Dýchej… i když tě máma vlastně vůbec nechtěla a táta byl tenkrát ještě na vojně.
Dýchej... i když se rodiče hádali jako koně a pak se jednoho dne rozešli.
Dýchej... i když tě děda alkoholik mlátil hlava nehlava a nebyl nikdo, kdo by se tě zastal. 

Dýchej, to všechno si musíš odpustit, tak dýchej.

Dýchej... i když ti to ve škole moc nešlo a učitelé ti vzali poslední štipec sebevědomí, ale jen proto, že ses narodil moudrým a potřebovals přemýšlet nad záchranou světa, ne nad plus nebo minus. 

Dýchej... i když nemáš moc kamarádů a nikdo ti v podstatě nerozumí. Prý seš moc složitý. Kdo ví ale, jak to mají ostatní? Neschovávají za svou povrchností stejně hlubokou citlivost, jakou máš ty?!
Dýchej… vždyť všichni jsme příbuzní, bratři, sestry, maximálně bratranci a sestřenice. Vybádali, že jsme jen z osmi matek, tak co tady na sebe stále vymýšlíme a na co si to hrajeme? Proč proti sobě bojujeme?
Dýchej... i když si pícháš inzulín a o všechnu sladkost života jsi podle svých slov už dávno přišel. Dýchej... i když tě to v práci štve a někdy nevíš, k čemu je všechno to pinožení a papírování kolem. Dýchej... ať to tam dáš až do důchodu, máš to přece za pár. 

Dýchej... i když je tvoje žena celé roky v sektě, která vám zapovídá slavit Vánoce, a ty máš tolik rád kapra se salátem. Dýchej… i když ti na věčnost odešel syn a dodnes nevíš proč. Nestihli jste se ani rozloučit.
Dýchej... i když máš dceru s vnoučaty u protinožců a vídáte se jednou za dva roky. 

Dýchej... i když ti vykáceli kouzelný les kolem pramene a tvrdí, že je to pro bezpečnost lidí. 

Dýchej... i když ti vadí hluk na křižovatce, u které bydlíš. 

Dýchej... i když máš doma wifi a víš, že to není úplně ok. 

Dýchej... i když na poli za tvou zahradou jezdí traktor s cisternou plnou postřiku a otravuje tebe i zemi. 

Dýchej... i když ti přikázali nosit roušku a zapověděli podávat ruku při setkání. 

Dýchej... i když denně hraješ ve filmu snímaném desítkami kamer a velký bratr se neustále dívá. Dýchej... i když tě tvoje stárnoucí tělo ráno tolik bolí a podle vyměněných kloubů a zahojených zpřetrhaných šlach si můžeš předpovídat počasí. 

Dýchej... i když pojem „vůně ženy“ pro tebe znamená už jen oskarový film s Al Pacinem v hlavní roli. 

Dýchej... i když ta máma, se kterou sis celý život nerozuměl, má teď alzheimera a už tě nepoznává. Místo Petře ti říká Alenko a někdy taky Jaruško. 

Dýchej… i když ti před chvílí před očima přejeli kočku, momentálně tvoji jedinou spřízněnou duši pod sluncem.
Dýchej a všechno to vydýchej a pusť. Nech doma mobil a najdi les, který ještě zbyl. Pohlaď pohledem kopce na obzoru a stále zhluboka dýchej. Vzduchu je zatím všude dost a ku podivu je stále zadarmo. Spoj se po dechu s všemocnou přírodou. Rozviň hrudník, uvolni páteř i nervy vycházející mezi obratli z míchy, zásobující veškeré tkáně tvého těla. 

Dýchej a pokus se narovnat záda – doteď se podobáš přikrčenému zvířeti, očekávajícímu další lovcovu ránu.
Dýchej a vzduchem nafoukni bříško, pěkně bránici nahoru a zase dolů; dopřej masáž všem orgánům tady schovaným.
Dýchej a zpomal pohyby.
Dýchej a zastav úprk myšlenek ve své hlavě.
Dýchej a zachraň mozek před výbuchem.
Dýchej a zažeň dechem strach.
Dýchej a začni věřit, že všechno, co se děje, má nějaký hlubší smysl.