7. ledna 2020

Jednoduše zázrak - napsala Jana Faitová

„Haló, je tu někdo?“
Rozhlížím se a vidím, že nic nevidím. Navíc je mi poněkud těsno a vlhko. Brr, teď kolem projelo ufuněné torpédo a ke srážce chybělo jen pár centimetrů. Co mám dělat?! Takhle nečinně tady ležet nebudu. Natahuju se a pomalu uvolňuju sevření. No ne, paráda! Tak tohle je jiná, tady je teplo. Stálo to za tu trochu námahy. Celý můj povrch zalévá oslnivé světlo. Napínám všechny síly a jdu za ním. Tuším, že je to sám zdroj života. Aha, rozpomínám se.

Tam dole ve tmě jsem bylo semínko, lidé mu říkají fazole. Vlhko půdy a teplé sluneční paprsky způsobily, že jsem mohlo z dělohy semene vystrčit klíček a vytáhnout se nad povrch země a pak růst a růst. Ukazuju jeden lísteček za druhým a náramně mě to baví. Děti lidí, které mě zasadily, se na mě chodí dívat a radostně obdivovat. Dokonce vyvázaly stonky s úponky do síťky a voní ke květům, stejně jako včeličky. Jujda, to to lechtá! Radost moje ani těch lidských mláďat nebere konce. Každý den jsem vyšší a vyšší. Zelené lusky se zázračně zvětšují a nafukují. Nic neskrývám, okatě je nabízím jako na krámku a těším se, že si je někdo utrhne. Jsem fialová, černá nebo bílá? Jakou barvičku honem namíchat? Veliké překvapení – jsem kropenatá, v polévce prý chutnám skvěle. Skoro se chválou červenám. Kdyby jen lidé věděli, kolik vlákniny, vitamínů a stopových prvků moje maličkost obsahuje. Podobná tvarem ledvinám jsem lékem právě na ně.
Zažívám štěstí a slast, naplnila jsem svůj úděl v řádu stvoření. Teď jen aby ty neposedy, běhající kolem, nezapomněly schovat pár fazolek. Příští rok v létě bych se o zázrak pokusila znova.