7. ledna 2020

Úsměv - napsal Šimon Pravda

Opatrně jsem nasál vydezinfikovaný vzduch a vstoupil. Pokoj č. 6. Čtyři rohy, čtyři lůžka, jedno ustlané. Čtyři skříně, čtyři stolky, jeden prázdný. Žaluzie roztažené, okna větrají, prší. Jedna jmenovka chybí. Potichu jsem za sebou zavřel.
U dveří leží paní Pilíšková. Strojovou vytrvalostí se přitahuje k držadlu zavěšenému nad hlavou. Vypracované šlachovité paže nabíhají pod seschlou kůží. Námaha z ní vyráží podivné zvuky.

U okna vyhlíží po celou dobu zmatená tvář paní Novákové. Zrzavě obarvené vlasy odrostly do šedi. Napůl v leže, napůl v sedě opřena o ohrádku si mě bázlivě prohlíží.
„Doktore? Růženka… mám její brýle.“
„Už si je nechte.“
V rohu největšího stínu leží paní Chodurová, moje pacientka. Křehké tělo se prohýbá a bezzubá ústa se křiví při každém nádechu. Bílé vlasy se jí vlní k ramenům. Zaschlé slzy jí lepí víčka.
„Paní Chodurová, spíte?“ pohladil jsem ji po paži a naklonil se k ní. „Tak mě tu máte, jdeme cvičit?“
Ztěžka otevřela jedno oko. Mrkla, jen jednou - souhlasí. To je naše smluvené znamení, aby nemusela plýtvat dechem na každou mojí otázku.
„A jaká byla noc, o čem jste si snila?“
„Staří… v noci nesní… jen vrásní,“ dostala ze sebe šeptem. Zlehka se usmála a prohnula se v bolesti. Dnešek je jeden z těch horších.
„Chcete radši odpočívat?“
Mrkla jednou, podruhé – nechce.
„Tak dobře, ale dneska vás nebudu mořit.“
„Nemám vás posadit, Alenko?“
Dvakrát mrkla.
„Vodu? Ne? Dobře.“
„A jaký byl oběd, dneska jsem se ani nenasnídal, mám se těšit?“
Dvojí zamrkání…
„Nechutnalo?“
„Vy na mě nějak moc mrkáte Alenko, jestli mě náhodou nesvádíte.“
Oči se jí rozesmějí, mrkne.
Když jsem k paní Chodurové přišel poprvé, ležela tiše. Uvězněná ve svém těle. Ani se nepohnula.
„No, vrhnem se na to, protáhnu vám nohy,“ pomalu odkryju peřinu. Opatrně ji uchopím pod kolenem – jen kost a kůže, žádný sval. Nikdy se už na nohy nepostaví.
„Nebolí to?“ Jedu naučenou sestavu pasivního protahování opatrně do všech směrů, které mi její nohy dovolí. Flexe v kyčli, extenze v koleni, abdukce, rotace, protažení achillovky.

Víčka mi těžknou, bože, hlavně nezívat po divoké noci. S Terezou.
Štíhlé kotníčky, krásná kolínka, pevné tělo. Černé vlasy. Malá jizvička na tváři, promění se jí jí v ďolíček, když se směje. Hnědé oči plné života.
Zvláštní... hledím do očí paní Chodurové a...

„Šimone... já bych chtěla...“
„Ano Alenko?“ natáhnu se přes lehátko.
„Šimone, pojď se projít.“
„Vy se chcete projít?“ zaraženě opakuji ta absurdní slova. „Být o pět roků starší, šel bych s Vámi i na rande... Pojďte, posaďte se. Já vám pomůžu.“
Jednou rukou ji obejmu za zády, druhou se dostanu pod nohy a technicky složitým chvatem nemotorně posadím paní Chodurovou na okraj lehátka.
„Alenko, vidíte vaše nohy? Nechci vám nic nalhávat, s nima to už nepůjde.“
Tiše na mě hledí, oči zaslepené od uschlých slz.
Srdce mi buší.
„Ale můžete se přece sedět… cvičit, to je důležitý, abychom vás udržovali v kondici, můžete být na zahradě,“ drmolím rozpačitě. Tiše se na sebe díváme a víme.
„Alenko, usmějte se na mě,“ škemrám.
„Máte nádherný úsměv. Vidíte, dokud se dokážete usmát, má to smysl.“

Žádné komentáře:

Okomentovat