22. dubna 2020

Kyrie eleison – napsala Jana Faitová

Neděle je den, kdy vstávám s kokrháním. Byť to v běžném životě nedělám, tady mám potřebu po pracovním týdnu zajít do kostelíka.
V paměti se vracím hluboko do svého dětství. Vzpomínám si, že tenkrát vypadalo nedělní ráno na vesnici navlas stejně. Jenom babiččin kohout měl asi budík a kokrhal načas.
V Afantou na řeckém ostrově Rhodos žije v sousedství kohout závodník, kokrhající pravidelně už hodinu po půlnoci. Chce asi všechny ostatní souputníky naštvat, a lidi taky. Vůbec se na jeho budíček nedá spolehnout.
Avšak zpět ke kostelu, když už jsem tak brzy vzhůru.
Obdivuju řecké pravoslavné kostelíčky a kapličky. Jsou jich desítky, ba stovky. Do každého, který potkám, nahlédnu. Nechávám se provonět kadidlem a okouzlit barvami vymalovaných králů, svatých a pomazaných, hledících na mě ze všech zdí a stropů. Hra světel a stínů působí teplým přátelským dojmem a zve ke spočinutí. V příslibu je chládek a oproti světu tam venku i blažené ticho.
To však platí jen ve dnech všedních. Nedělní zpívaná mše, byzantský liturgický chorál, je pro mě kuriozitou i balzámem na duši zároveň. Nesedám si do lavice, ale postávám, abych měla přehled a taky proto, že taková mše je pěkný tělocvik. Nechápu, jak zdejší vědí, kdy právě vstát a kdy si pak mají po krátkých intervalech zase sednout. Kněží s plnovousem v nádherných vyšívaných šatech se střídavě ukazují v okýnku zlacené přepážky, tzv. ikonostasu, jako naši svatí na pražském orloji. S napětím čekám, kdy jeden z nich zase poodhrne červený závěs, udělá ´kuk´ a zazpívá. Jejich hlasy se vzájemně prolínají, vše zní jako gregoriánský chorál střižený skupinou Era. Je to nádherný zážitek.
Místní věřící vchází v průběhu mše ve svých nejsvátečnějších šatech a za drobný peníz hned na prahu kupují svíčky. Ty vzápětí zapalují za živé i neživé příbuzné. Potom obchází ikony, rozestavěné po obvodu kostela, a přes sklo je líbají. Co chvíli vybíhá služba hlídající vchod a okenou nebo něčím podobným omývá skla nad svatými a stírá, co oddaní zanechali. Ti se stále křižují, ale odlišně než u nás. Křižují se zprava doleva po horizontále a někdy celé gesto kříže omezí pouze na naznačení vertikály, ale tak kvapně, že to připomíná zapínání zipu na bundě. Rychle nahoru a dolů, tam a zpět. Nějakou chvíli mi trvalo ten jejich záhadný pohyb rozšifrovat.
Divadlo nedělního rána mě nepřestává bavit. Pokaždé je trochu jiné, překvapující. Když se šikovně postavím, dostanu dokonce sprchu svěcenou vodou ze starožitné kropenky. Potom odložím drobáček do košíčku a ještě hajdy pro kostičku posvěceného chleba úplně tam dopředu, ať se podívám na ty stříbrné a pozlacené ikony pěkně zblízka. Chvíli postávám a prohlížím si původní mozaiku z oblázků na podlaze ve stylu Byzanc. Oči zvedám ke křišťálovým lustrům a sotva si pomyslím, že jsou též možná z Čech, jako ty na Madeiře, kostel se šup šup zavírá.
V kapse si odnáším vonný olej za dvě eura, který v každém svatostánku voní jinak, a já se nemohu nikdy dostatečně nabažit jeho vůně. Tak zase za týden, loučím se, a do zad mi na pozdrav cinká zvonkohra ze zvonice, pamatující dlouhá staletí pohnuté historie tohoto ostrova.

Žádné komentáře:

Okomentovat